Ondřej Konrád: Úmrtí bluesového krále

Když se roku 1925 narodil česáčům bavlny u města Itta Bena ve státě Mississippi, spadali lidé jeho rasy, žijící na jih od takřečené Mason-Dixonovy linie do kategorie podřadných bytostí. A ještě dlouho tomu tak bylo.

I když se mezitím talentovaný muzikant vzepřel osudu námezdní pracovní síly a ze zanedbaného venkova přišel do Memphisu, jednoho z nejproduktivnějších a nejvlivnějších hudebních center USA.

Už koncem 40. let začal kytarista, zpěvák a kapelník pod uměleckým jménem B. B. King natáčet desky a v následujících dvou dekádách neustále stoupal vzhůru. Byť byl známým stále ještě především mezi afroamerickou populací. Od jejíž zábavné hudby se bílí většinou zcela distancovali.

Čtěte také

Ale zhruba okolo roku 1965 už Kinga začala objevovat a uctívat i nastupující mladá bělošská generace. Paradoxně nejprve britská. Členové skupin Rolling Stones, Animals nebo Yardbirds (ve kterých začínal mladinký Eric Clapton), našli v Kingovi velký vzor.

Jeho emotivně vypjatá a zároveň výrazně melodická kytarová sóla rozebírali do šroubků a opět sestavovali, aby se dozvěděli, jak a z čeho je vystavěné umění jejich velkého učitele. Záhy po Angličanech pak zjistili i jejich američtí vrstevníci, jaký poklad mají doslova za humny. A bez váhání postavili B. B. Kinga na piedestal.

Jeho rhythm and blues, vycházející z primitivní lidové hudby, ale ovlivněné už sofistikovaným swingem i počátky moderního jazzu, stejně jako novým dynamickým popem, například Raye Charlese, a tedy v mnohém ohledu příbuzné ranému rock and rollu, se přitom vlastně neměnilo.

Když posloucháme víc než půlstoletí staré Kingovy nahrávky, je už v nich vše, co pak dělal po celý život. S tím rozdílem, že později excitované publikum (a to rasově smíšené), vyžadovalo podstatně delší instrumentální kreace, než jaké se mohly vejít do nanejvýš tříminutové stopáže starých singlových nahrávek.

Čtěte také

S rozkvětem dlouhohrajících desek a módou koncertních záznamů se King mohl rozmáchnout doširoka a demonstrovat hloubku stále dokonalejšího mistrovství. Ze kterého pak bohatě čerpaly inspiraci skupiny měnící na konci šedesátých let tvář moderní muziky.

A prakticky všichni kytaristé, noví hrdinové doby, neustále opakovali, že základem všeho je blues, a B. B. King, v souladu se svým jménem, jeho králem. Ten si pak výsadní pozici nepochybně užíval coby celosvětová a skvěle honorovaná celebrita, ověnčená řadou zlatých desek i nejrůznějších ocenění, zahrnovaná rozměrnými hesly do veškerých encyklopedií, ba i opakovaně zvaná do Bílého domu. Jako vrcholný reprezentant černé hudby. Jíž Američané postupně nejen uznali, ale začali ji považovat za zásadní vklad Spojených států do soudobé světové kultury.

Médii, publikem i nejtvořivějšími muzikanty hýčkaný King přitom nikdy nezapomínal, z jakého prostředí vyšel a byl pyšný, že snad i on přispěl k tomu, aby se postavení Afroameričanů ve společnosti zásadně proměnilo k lepšímu.

Třebaže se sám nikdy nestavěl do čela emancipačního proudu, jako někteří jeho kolegové. Ale tím, že svým nadáním a pracovitostí získal výsadní postavení na hudební scéně, napomáhal vzrůstajícímu sebevědomí svých bratrů a sester. Jak si často černí Američané říkají.

Měli jsme možnost B. B. Kinga vidět na vlastní oči několikrát, poprvé záhy po roce 1989, kdy byl ještě v plné síle. Ale i později vykazoval značnou vitalitu, neobvyklou na svůj věk.

Zocelenou snad dávnými lety, kdy v autobusu s jeho jménem na boku křižoval společně s kapelou bez volných dnů dlouhá léta od pobřeží k pobřeží a večer co večer ze sebe vydával maximum. Než se stal takovou hvězdou, že jej na přelomu 80. a 90. let vzali sebou na ohromné celosvětové turné po sportovních stadionech britští U2.

Hrdí na to, že mohou stát na pódiu vedle osobnosti, jejíž vliv na vývoj moderní muziky je neoddiskutovatelný. A bude přetrvávat ještě dlouho po té, co 14. května odešel B. B. King na věčnost.