Kateřina Perknerová: Prezident, Ústavní soud ani Ústava demokracii nezaručí
Čím častěji se ve vzduchu vznáší sousloví kompetenční žaloba, tím víc se rozebírají jednotlivé články Ústavy České republiky z roku 1993. Nejen právníci pitvají ošemetné odstavce, v nichž se říká, že prezident „jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády“ a „zastupuje stát navenek“.
Čtěte také
Musí se tedy ministrem stát každý, jehož jméno premiér na Pražský hrad přinese? A má hlava státu mířit do ciziny pouze na návštěvy, při nichž se kladou věnce a vypouštějí stokrát vyřčené fráze, které prakticky nic neznamenají?
Bývalý ústavní soudce Jan Filip k tomu poznamenal, že v Ústavě je málo napsáno, ale hodně řečeno. Není žádoucí v ní explicitně sdělovat, že hlava státu má jezdit na summity NATO nebo odmítnout ministerského nominanta, který rád zvedá pravici a o některých lidech mluví jako o parazitech, které je třeba deratizovat.
V preambuli je řečeno vše podstatné
Klíčovou pasáží Ústavy je totiž její preambule, v níž se mimo jiné píše, že my, občané České republiky, jsme odhodláni budovat, chránit a rozvíjet ji „v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti…“
Čtěte také
Pokud nejvyšší reprezentant státu shledá, že navržený kandidát tyto zásady porušoval a mohl by tak činit i nadále, je jeho ústavním právem svůj podpis pod dekret nepřipojit.
Jakkoli podle čerstvého průzkumu agentury STEM/MARK až 83 procent lidí deklaruje, že zná alespoň některé z prezidentských pravomocí a 12 procent dokonce všechny, nic to nevypovídá o tom, co si pod nimi představují.
Kupříkladu profesor práva Jan Kysela by přivítal verdikt konstitučního soudu v otázce onoho zastupování státu navenek. Zdá se zřejmé, že hlava státu jako součást exekutivní moci je spolutvůrcem zahraniční politiky země, avšak stejně tak je nepochybné, že je to vláda, kdo vytváří její koncepci a nese za ni odpovědnost vůči Sněmovně.
Čtěte také
Není tedy představitelné, aby hlava státu odjela na zasedání jakéhokoliv mezinárodního orgánu a tam razila teze, které by byly v rozporu s vládní linií. I proto je vzdor šéfdiplomata Petra Macinky (Motoristé sobě) v kauze Ankara dětinský a výrazem čisté pomsty, nikoli logiky a porozumění duchu Ústavy.
Role občanské společnosti je nezastupitelná
Podstatné ovšem je, jak připomněl Jan Kysela v debatě časopisu Přítomnost, něco jiného. Ústava a její strážci představovaní patnácti muži a ženami v taláru, zmohou málo, pokud občané nebudou chtít demokracii bránit. Aktivně, skoro se sluší říct uvědoměle, s citem pro to, co je ještě přípustné a co nikoliv.
Když jim to bude jedno, nepochybně se najdou politici, kteří k obrazu svému překroutí i odstavec 2 článku 9: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Ze základního ústavního kamene se může stát pouhá věta oznamovací a z ní tázací, protože kdo vlastně ví, co jsou to ty podstatné náležitosti?
Česká Ústava je dobře napsaná, systém vah a protivah včetně dvoukomorového Parlamentu je robustní. Avšak zmíněné sociologické šetření ukázalo, že lidé vnímají Hrad jako méně důležitý než dříve, zatímco role vlády posiluje. Může to být nicotný posun, ale ostražitost je namístě.
Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
