Ondřej Konrád: Ornette Coleman boural bariéry
„Je to těžký chlebíček, když má člověk pravdu dřív než ostatní“, napsal kdysi francouzský literát a filosof Albert Camus, a z historie víme, že tomu skutečně tak bývá.
Ať už šlo o myslitele, jejichž názory shledávala společností a moc jako škodlivé, nebo mnozí umělci, někdy uznaní až po smrti. Což naštěstí nebyl případ jazzového novátora Ornetta Colemana, který tento čtvrtek 11. června zemřel na zástavu srdce ve věku osmdesáti pěti let.
Místy až zuřivé odmítání jeho hudby, se kterou přišel před koncem padesátých let minulého století, nemělo zas tak dlouhé trvání. A už během následující dekády se hledačský altsaxofonista stal uznávaným originálním tvůrcem.
Začátky ale texaský rodák a hudební samouk snadné neměl. Údajně hrával už v mládí přímočaré rhythm and blues natolik svébytně, že se dostával do konfliktů s kapelníky i s publikem.
Vliv na Colemana totiž měl nervní styl řečený be-bop jeho nástrojového předchůdce Charlieho Parkera. A mísit prvky existencialistického moderního jazz do v podstatě taneční produkce zavánělo provokací. Ornette kariéru námezdního muzikanta proto raději opustil, přesunul se do Kalifornie, živil se různými příležitostnými pracemi a po nocích se na jam sessionech snažil nalézt spřízněné hudební duše.
Roku 1958 se mu podařilo sestavit skupinu podobně otevřených hráčů a natočit album pod příznačným názvem Something Else!, čili Něco jiného! Navazoval jím na parkerovský odkaz, ale znělo opravdu jinak. Než vlastně všechno ostatní.
Témata skladeb byla lehce zapamatovatelná a výrazná, ale za nimi se skrývala bohatá rytmická a harmonická struktura, na níž se dalo improvizovat dle libosti. Během koncertů pak natolik uvolněně a spontánně, že se Colemanově osvobozené muzice začalo podle názvu jedné z jeho dalších desek říkat free jazz.
Ten sice nesmírně pobuřoval leckteré hudební kritiky i obecně vážené jazzmany, především mladé publikum si ke Colemanovi brzo nacházelo cestu. Nejen z řad jeho afroamerických bratří, ale také v Evropě, navyklejší na avantgardní umělecké výboje 20. století.
Prvky free jazzu pak postupně pronikaly do hlavního jazzového proudu, se kterým ale Coleman nikdy nesplynul a udržoval si do jisté míry rebelskou pozici. Ve které nadále experimentoval. Dobýval nečekané zvuky a barvy také z houslí a trubky, koncertoval se severoafrickými lidovými muzikanty, později přibíral do skupiny elektrifikované hráče nastupující generace.
Průběžně pak vytvářel nový teoretický systém, jemuž říkal harmolodie a v němž, zjednodušeně řečeno, usiloval o těsné propojení harmonického i melodického pohybu. Především prostřednictvím jakési vnitřní jednoty celé hudební skupiny.
K níž je ale možné dojít soustředěnou předcházející prací na náročných zkouškách a patrně i jakýmsi splynutím s universem. Ne všechny výsledky těchto snah působily přesvědčivě, ale mnohdy Coleman dosahoval silného účinku. A jeho myšlenky zase dál po svém rozvíjeli muzikanti vzešlí z jeho tvůrčí líhně.
Počátkem devadesátých let přijel poprvé a naposledy také k nám, na dnes už neexistující Mezinárodní jazzový festival. A i ti posluchači, kteří k free jazzu doposud příliš netíhli, byli překvapeni strhující energií a komunikativností muziky burácející z pódia velkého sálu Lucerny.
Radost z toho měl zdaleka ne pouze asi největší Ornettův tuzemský milovník Jiří Stivín, který kdysi free jazzu propadl a uchopil ho pak vlastním způsobem. V Ornettu Colemanovi odešel velký jazzový prorok, muž s velkou imaginací, odvahou a přirozenou potřebou bourat bariéry.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
