Ondřej Konrád: O šátky jde spíš až v druhé řadě

Obě strany v ní byly chápány i kritizovány, i když většina diskutujících neměla a zřejmě doposud nemá zcela jasno, jak to s oněmi dívkami skutečně bylo. Hovořilo se také spíše na obecné úrovni o právu na náboženské symboly, svobodě, toleranci i jejich hranicích. Závěry z toho žádné neplynuly, dalo se ale tušit, že citlivá otázka se dříve či později opět vynoří. A už se tak stalo, i když zatím v teoretické rovině.

Jiná pražská „zdravotka“ totiž vznesla dotaz – vlastně preventivní - k nemocnici v Motole, zda mohou budoucí sestřičky na praxi chodit v šátcích – takové jsou v nuselské škole tři. Ředitelství nemocnice odpovědělo korektně – respektuje šátek jako projev vyznání, nicméně praktikantky musí z hygienických i bezpečnostních důvodů užívat jednotný oděv.

Čtěte také

Těžko to chápat jako diskriminaci, vnitřní regule nemocnice platí pro všechny, a nuselská škola neuvažuje o zákazu hidžábů na své půdě. Na rozdíl od prvé školy, která šátky zapověděla ve školním řádu. Což zase nevylučuje ministerstvo školství, podle něhož jde o kompetenci jednotlivých škol a jejich rad. A ministr Chládek prý ani nechystá v této věci žádný legislativní návrh. Zřejmě by také u zákonodárců podle všeho narazil. Pokud Česká republika přijímá cizince různého vyznání, jejich symboly je třeba respektovat.

Zajímavé je, že v anketách na zdravotnických školách se řada studentů vyjadřovala vůči šátkům vstřícně, nemají s takovými spolužačkami problém, což je příjemná zpráva o toleranci mladé generace. I když jiní zase argumentují stejnými pravidly pro všechny. A pedagogové se asi obávají situací, kdy si nebudou vědět s muslimskými dívkami rady. Škola by je asi těžko mohla kvůli vyznání například osvobodit od tělocviku, nebo chemických praktik se zapálenými hořáky. Jakkoli to zní trochu komicky a jistě lze zabezpečit, aby dívkám šátky nevzplanuly, stejně jako ostatním nechytají vlasy.

Pracují tu kvůli penězům i kvůli pocitu soběstačnosti|foto: Robert Mikoláš

V celé debatě je ovšem cítit podtón určité nedůvěry k muslimům, s nimiž jsou u nás jednak minimální zkušenosti, a zároveň máme tendence pohlížet na ně tak trochu optikou kolektivní viny. Jenomže chovají-li se někteří muslimové krvelačně jako příslušníci Al-Káidy a Islámského státu, nemůže to platit ani zdaleka o všech vyznavačích Alláhova učení. Vždyť mnozí z nich extrémní muslimy nejen odsuzují, ale přímo proti nim bojují.

Jak ovšem poznamenává v Lidových novinách komentátor Zbyněk Petráček: „Kdybychom ženy v šátcích vídali na demonstracích proti agresivnímu islamismu a džihádismu, naučili bychom se je vnímat normálněji.“ A to je nesporné.