Ondřej Konrád: Několik životů Jaroslava Šedivého
"Říká se, že politika je umění možného. Moc rád tuto floskuli nemám, je to chytrá výmluva pro ty, kteří se nechtějí příliš snažit." Napsal v jedné ze svých osmi knih Jaroslav Šedivý. Byť ihned dodal, že zahraniční politika "nutně vychází z právní základny, ale pak se pohybuje nad ní, ve sféře kompromisů, respektive přijatelných řešení."
Čtěte také
Coby poradce ministra Dienstbiera v překotném prvém období naprosté otočky naší zahraniční orientace se historik a diplomat Šedivý před každým "přijatelným řešením" vždy také nejprve neúnavně a vynalézavě snažil.
Například při mimořádně citlivém rokování o odchodu mohutného vojenského kontingentu, který si sovětská strana představovala etapově rozložený do řady let. A kdy tuzemský tým dosáhl až zázračně rychlé dohody už v únoru 1990. Anebo při neméně třaskavé přípravě na demontáž Varšavské smlouvy. Následně pak Šedivý léta působil jako ambasador v Paříži, Bruselu a Bernu, a mezitím řídil několik měsíců Černínský palác.
Expert, vězeň a myč
Svým způsobem to vše bylo pro Šedivého cosi jako druhý život. Neboť po srpnu 1968 z Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii vyhozený vědecký pracovník, pak za údajné vyzrazování státních tajemství vězeň, a nakonec celých sedmnáct let myč oken odcházel krátce před koncem totality do předčasného důchodu. S tím, že se snad v perestrojkovém oteplení bude moci aspoň částečně opět věnovat bádání a publikační činnosti.
Čtěte také
A pak se náhle ocitl v centru převratného dění. Pro které byl ovšem vybaven značnou erudicí, životními zkušenostmi i energií a rázností. Jíž bylo třeba při větrání čtyřicet let zatuchajícího Černínského paláce, spojené s rozsáhlými personálními obměnami. A s níž o dvacet let dřív během "Pražského jara" veřejně kritizoval podle něho příliš opatrnou zahraniční politiku. Samozřejmě směrem k Sovětskému svazu. Kterému se ale i ta mírnější varianta jevila příliš a demonstroval to výmluvně 21.srpna.
Návrat k aktuálnímu tématu
Během husákovské éry manuální pracovník Šedivý ovšem vydal pod jmény nebojácných přátel knihy o děkabristickém povstání a o postavách Metternicha a Napoleona, psal rozhlasové hry, publikoval studie v zahraničních odborných periodikách. A z jeho poznatků čističe oken mimochodem čerpal částečně inspiraci k některým momentům románu Nesnesitelná lehkost bytí celoživotní přítel Milan Kundera. Který také jeden jeho už polistopadový zážitek užil i v knize Pomalost.
Sám Šedivý se později v několika pracech ohlížel za dráhou a údělem diplomata i za celým životem. A posledním titulem Osudné spojenectví (2015) se vrátil k tématu své někdejší dizertační práce mapující česko-sovětské vztahy na počátku 20.let. Tentokrát ovšem se záběrem až po únor 1948. Což je dnes bohužel dost aktuální a varovné čtení.
Jaroslav Šedivý zemřel 28. ledna ve věku třiadevadesáti let. Krátce poté, co ještě podle svého přání stihl hodit volební lístek do přinesené urny. K tomu jistě netřeba nic dodávat.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
