Ondřej Kepka: Podpis
Můj otec Jiří byl učitel matematiky. Napsal také několik učebnic pro střední školy. Jako třídní učitel vedl většinou dvě třídy a každého půl roku musel ručně, tedy na psacím stroji, vypsat dohromady asi šedesát vysvědčení.
Když mně bylo asi dvanáct let, začal jsem tatínkovi pomáhat s vyplňováním těchto dokumentů. Jen na vysvětlenou: vracíme se do osmdesátých let minulého století, počítače neexistovaly, nic se nedalo tisknout a každé vysvědčení byl originál.
Čtěte také
Nesměli jsme udělat chybu. Já jsem mu texty diktoval, známky žáků jsem převáděl do slov jako výborný, chvalitebný, dobrý – a tatínek to vypisoval.
Na konci každého vysvědčení byl jeho podpis a podpis ředitele školy.
Jednou jsem se táty zeptal, jestli jeho ředitel ta vysvědčení čte, když je podepisuje a také zda některé z vysvědčení nepodepsal. Bylo mně jasné, že ředitel nemůže každého žáka znát.
Tatínek mně odpověděl, že už se mu to párkrát stalo, ale že je to výjimečné.
Čtěte také
„Takže je to vlastně formalita, ten ředitelův podpis?“, vyhrkl jsem na tátu. „Podpis nikdy není formalita“, odpověděl mě táta a já si to od té doby pamatoval.
Otec mně k tomu ještě dodal, že pokud někdo někdy chce něčí podpis, přebírá za svůj autogram zodpovědnost a vlastně tím i přebírá odpovědnost za podepsaný dokument.
Tato vzpomínka z dětství mně vyplavala na povrch mysli proto, že jsem zaslechl v rozhlase jakýsi komentář, že náš prezident by měl být vlastně „automat na podpisy“. Hluboce s tímto nemohu souhlasit, popřel bych tak svoje přesvědčení i tátovu památku.
Automat na podpisy neexistuje
Obyčejný selský rozum mně říká, že pokud chce někdo můj souhlas – zvýrazněný mým podpisem – nemůže mě k tomu nutit.
Čtěte také
Pokud tedy po prezidentovi někdo chce nějaký souhlas – či podpis – musí počítat s tím, že někdy také podepsat nemusí. A je úplně jedno, jestli zrovna prezidentovi fandím – nebo ne.
Podobně jsem to, milý posluchači, cítil i ve chvíli, kdy se u minulého prezidenta řešilo jmenování profesorů na vysokých školách. Ač jsem s jeho názorem tehdy hluboce nesouhlasil, musel jsem uznat, že na to má právo. Jestli si vzpomínáte, tehdy se to vyřešilo tím, že pravomoc přešla na ministra školství.
„Nebylo by lepší, kdyby tam ten podpis ředitele školy nebyl?“, zeptal se tehdy malý Ondra Kepka svého otce a otec se zamyslel. „Asi ano, ale takhle – s podpisem ředitele – to má větší váhu“.
Tehdy jsem si, milí posluchači, pomyslel svoje, ale s odstupem času musím dát tátovi „za pravdu“.
Automaty máme třeba na kávu, nebo na bagetu, ale rozhodně ne na podpisy.
Autor je herec a předseda Herecké asociace
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
