Ondřej Kepka: O herecké profesionalitě
V těchto dnech si připomínáme nedožité 90. narozeniny mého strýce herce Jaroslava Kepky. Vždy, když si na „malého velkého herce“ – jak se o něm říkalo – vzpomenu, uvědomím si, jak byl při své práci pečlivý. Přemýšlel o každé roli – někdy se až úzkostně připravoval na každý výstup, na každý záběr, na každou chvilku u mikrofonu.
Byl ryzí profesionál, věděl, že i když si lidé často myslí, že herci se stále jen baví a posedávají někde v baru – případně opilí skončí někde v kašně, aby měl bulvár o čem psát –, on věděl, že skutečná umělecká práce je o něčem úplně jiném.
Samozřejmě se nehodí, abych svou glosu vyplnil jeho portrétem, ale chci mluvit o profesionalitě. O skutečném řemesle, o profesním vzdělání, a o tom všem, co je kromě nezbytného talentu k pravé umělecké práci potřeba.
O neokázalosti
A také o „neokázalosti“ – strýc se především soustředil na svoje úkoly, často v osamění své pracovny, nevyhledával kdejaké večírky. Domníval se, že za něj mluví jeho práce. Jak naivní – řeknete si –, a v tuto chvíli se ostřílení profesionálové z oboru jen usmějí.
Čtěte také
Když si prohlédnete Jaroslavovy scénáře, třeba když zkoušeli něco od Shakespeara, kterého obdivoval nadevše, uvidíte čitelné mnohobarevné zápisky a poznámky – jak je třeba si každý verš vyložit, co znamená tato metafora, ve scénářích měl i odkazy na další odborné knihy.
A přitom – zejména jako mladý – miloval improvizaci a v plzeňském divadle začínal jako nevzdělaný gymnazista – takže je vidět, že škola není všechno. Následně ho ale velmi ovlivnila studia herectví na DAMU a jeho profesor Miloš Nedbal.
Moje rozhovory se strýcem byly sice velmi vzácné, zato ale nesmírně intenzivní: A vždy se během našich setkání „linula“ základní myšlenka, tedy proč se tak často dnes setkává na jevišti, nebo před kamerou či mikrofonem s diletantismem? Se zvláštní arogancí těch, kteří si myslí, že 14denní kurz stačí k tomu, aby se z vás stal skutečný profesionální herec.
Diletanti se sebestředným egem
Dnes máme tvůrčí svobodu, většinou – tu jsme vždycky chtěli. Úžasnou svobodu ale nevyužívají jen dychtiví profesionálové, ale také diletanti, kteří pod rouškou umělecké svobody předvádějí jen své chorobně sebestředné ego.
Čtěte také
A to se netýká jen herců, ale mnoha dalších uměleckých profesí. A bohužel se domnívám, že nejen profesí uměleckých.
Vím, že mezi mladými herci je mnoho talentovaných a těch, co svoji práci milují. Jsou vybavení a skvělí profesionálové. Možná jsou jiní, než jsme byli my, nebo než byla generace mého strýce – ale to, o čem dnes hovořím, není o mládí nebo o stáří. Je to o přístupu k profesi: Zda děláme práci poctivě, s fortelem, nebo arogantně s podtextem „ať si každý trhne nohou“.
Bohužel, v dnešní chaotické době chybí často důležitý arbitr, který by dokázal oddělit kvalitu od odpadu. Odpad, který dobře nalakovaný působí pro nevzdělané jedince lákavě. Osvícení lidé ale na důležitých místech ubývají, což v mnohém nahrává oné „vzpouře diletantů“, kteří svými lokty pak udusí skutečné tvůrce.
Autor je herec a předseda Herecké asociace
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
