Ondřej Kepka: O divadelních platech
Hovořím v nákupním centru s majitelem kavárny. Zdvořilostně se ptám, jak se daří, prý dobře a co Vy, ptá se: „Jak u vás v divadlech? Vy se máte dobře, jako vždy, že?“ Nevím, co mám říci. Očekává se ode mne, že pobavím nějakou vtipnou poznámkou. Snažím se to nějak shrnout, majitele moc tím nepobavím a mám pocit, že je z mých slov spíše zaskočený.
„Vy máte problémy?“ říká. „U vás nejsou peníze?“
Čtěte také
Ano, všeobecná představa lidí je taková, že herci, umělci se mají skvěle, že vydělávají velké peníze, baví se a že je jejich život takový velký flám.
Chápu to, nakonec našim úkolem je také bavit diváky a navíc, když si přečtu nějaký pestrobarevný časopis a vidím některé rozhovory, mohu ten pocit mít taky. Někteří v těch časopisech působí jako klauni. Ale velmi dobře vím, že to, co vnímáme kolem sebe z médií, sociálních sítí – je jen špička ledovce. Možná špička špičky. V málokterém oboru jsou totiž tak velké rozdíly, jako třeba v herecké práci.
Někteří to štěstí mají, většina ne
Samozřejmě, že si výjimečně talentovaní a ti z nich, co mají velké štěstí, dovedou přijít ke slušným příjmům. Pak jsou tady ale stovky, možná tisíce šikovných, talentovaných, těch, co tvoří kulturu ve svých regionech, na které chodí naše děti se školami do divadel po celé republice, jejichž divadelní platy nejsou žádná „hitparáda“.
Čtěte také
Řeknete si, to je v mnoha jiných důležitých profesích – a máte pravdu. Také nechci žádnou zvláštní výjimku, jen na to musím upozornit. Také často slyším, že kromě divadla si mohou herci přivydělat jinde. Ale opět jen těch několik desítek, co žijí v Praze, částečně v Brně či v Ostravě. Každá filmová nebo televizní produkce si totiž velmi rozmyslí zaměstnat herce třeba z Chebu nebo z Českého Těšína – je to pro ně zátěž, a to nejen kvůli dopravě.
Pro takové kolegy je divadelní plat tak jediným zdrojem příjmu. Navíc práce v divadle je nesmírně náročná, psychicky i fyzicky, divadlo je ta nejtěžší herecká disciplína. A to nemluvím o hudebnících v orchestrech, zaměstnancích muzeí, knihoven a galerií, kteří mají hrubě podprůměrný plat a možnosti „vydělat si jinde“ minimální.
Mnozí zůstávají na svých místech jen proto, že jsou to „srdcaři“, kteří svoji pozici nevnímají jako zaměstnání, ale jako povolání.
A pak se jim ještě stane, že po zavření divadel, během covidu, když se ocitli třeba v pokladně supermarketu, slyšeli, že „konečně dělají něco pořádnýho“. Stejní lidé, kteří je takto komentují, usednou doma k televizím a dívají se na své seriálové hvězdy. Kupodivu nikoli, „když dělají něco pořádnýho“ – ale když se věnují své jedinečné práci – spíše jedinečnému poslání.
Obdivuji každou práci, všichni bychom měli dělat to, v čem cítíme smysl našeho života. Ale rozhodně nechci, aby jedinečně talentovaní jedinci dělali „něco pořádnýho“.
Autor je herec a předseda Herecké asociace
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
