Krokodýli a jiná havěť. Bitva o Ramree Island

Čtěte také

Mlha války aneb Když do vás začne pálit spojenec

Barma byla v průběhu 2. světové války důležitým bojištěm zvlášť pro Brity. Roku 1942 Japonci dobyli celou Barmu a Rangůn. Tím se nebezpečně přiblížili k Indii a hrozili tak zasadit smrtelnou ránu koloniálnímu panství Britů v Indii. Ale v průběhu roku 1944 se karta obrátila – britské, indické i čínské spojené síly začínají Japonce vytlačovat.

Bojovat téměř nešlo 

Přírodní podmínky v Barmě tam byly mimořádně obtížné, a bylo nutno tomu přizpůsobit strategii spojenců.

„Oblast arakanské fronty byla naprosto nevhodná pro jakékoli válčení. Jakékoli. Oblast je hornatá, pokrytá hustou džunglí, od května do září ji bičují monzunové deště a tropické bouře, které spolehlivě zničí jakoukoli komunikaci. Po zbytek roku je tam prašno, vyprahlo. A jediný způsob, jak postupovat, bylo pomocí obojživelných operací na poloostrovech a ostrovech u barmského prostředí, pomocí nich se mohli přiblížit k Rangúnu,“ popisuje historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Čtěte také

Od půllitru ke kulometu. Jak hospodská bitka v Bamber Bridge v roce 1943 změnila americkou armádu

„Pro spojence měl ten ostrov velkou hodnotu, protože když se připravovalo osvobození Barmy v roce 1945, bylo  jasné, že spojenecké síly se dostanou mimo dosah letadel ze základen v Indii. A právě proto byl vybrán ostrov Ramree, který měl vhodné terénní podmínky a ležel ve vhodné vzdálenosti od Rangúnu. Samozřejmě na něm Japonci drželi nevelkou okupační posádku, jako ostatně po celé Barmě, “ dodává historik Jakl. 

Ústup přes mangrovníkové bažiny by většina armád světa považovala za nemožný a vzdala by se. Příčnou tragédie japonských vojáků na ostrově Ramree Island byl ovšem fakt, že Japonci se zkrátka nevzdávali, a to za žádnou cenu. V případě ostrova Ramree to mělo ovšem fatální následky. Spojencům tady nakonec pomohla sama příroda.

Predátoři dokážou čekat

Boj o ostrov Ramree Island je v Guinessově knize rekordů popsán jako největší útok krokodýlů na člověka.

Čtěte také

Místa doteku aneb Proč nesměla Prahu osvobodit americká armáda?

„Krokodýli se živí úsporně a dokážou čekat. V místech, kde nejsou loveni, často žijí v překvapivé hustotě. Navíc jsou mistři ve využití příležitostí. A v momentě, kdy vycítí kořist, vzroste jejich dravost a chuť po potravě. Můžeme dokonce mluvit o alimentární frenezii – pustí se do lovu jako smyslů zbavení a zabijí víc kořisti, než aktuálně potřebují,“ uvažuje nad možností hromadného útoku krokodýlů Petr Velenský, kurátor plazů pražské zoologické zahrady.

Přesto se zdá být příběh o vyšších stovkách vojáků přímo zakousnutých krokodýly při bitvě za nadsazené, navíc se opírají o nespolehlivé údaje a svědectví obyvatel ostrova převážně až z 60. let. Podle historika Jana Adamce mohlo mnoho vojáků zahynout i následkem neustávající střelby, vyčerpání a dehydratace nebo tropických nemocí.

Největší útok žraloků byl ještě horší

Svým způsobem za daleko horší považuje Adamec útok žraloků na trosečníky amerického křižníku Indianapolis, který byl potopený japonskou ponorkou na své zpáteční cestě z ostrova Tinian 30. července 1945. Shodou osudných okolností navíc přepravoval komponenty pro první americkou jadernou pumu, kterou Američané shodili na Hirošimu.

Čtěte také

Místa destrukce aneb Jak 2. světová válka změnila podobu Prahy?

Když byli po několika dnech zbylí námořníci zachráněni, z 900 jich přežilo něco přes tři stovky. Kolik jich zabili žraloci, se dá už jen těžko odhadovat. Ale prokazatelně šlo o největší útok těchto zvířat na člověka. Událost se stala natolik známou, že se zmínka o ní dokonce dostala do slavného Spielbergova filmu Čelisti.

Víc se dozvíte v další části cyklu Zapomenuté bitvy, připravil Jan Sedmidubský.