Okamžik pravdy ve školství

Přitom reforma je jednak zcela nezbytně potřeba a jednak opravdu začíná. Pro její pochopení je pak třeba leccos připomenout.

Česko má tradiční středoevropský vzdělávací systém, který svým účelům přizpůsobili komunisté. Tento systém klade důraz na odborné vzdělávání a na výchovu poslušného občana. Je strnulý - to znamená, že jen těžko reaguje na nové podněty. Živoucím symbolem je obraz třídy, kde děti sedí s rukama za zády, poslouchají výklad učitele. Doma si pak doma opakují to, co si napsali v hodině do sešitu.

Během vlády komunistů se systém uzavřel novým podnětům zvenku zcela programově, naopak se pěstovala iluze, že české školství je lepší, než jiné systémy. Nakonec - jsme národ Komenského.

Po pádu komunistického režimu se zrušil ideologický dohled nad školstvím - ale jinak nic. Učilo se stejně jako dosud. Tradiční kvality českých učitelů vyzdvihovala řada ministrů školství a nejvíc tím sledovali ten záměr, aby v resortu nemuseli podnikat velké změny.

Až mezinárodní průzkumy z let 1995-2000, známé pod názvem PISA, ukázaly, že české školství je kvalitou spíše pod evropským průměrem a že průběžně ještě ztrácí.

Průzkumy také pojmenovaly přesně, v čem je chyba. Čeští žáci mají hodně naučených znalostí, neumějí je ale prakticky užívat v konkrétních problémech. Neučí se myslet a jen opakují, co si museli zapamatovat. Chybí jim týmová práce a sebevědomí nutné k tomu, aby vystupovali na veřejnosti.

Špatné je tedy to základní - samotný způsob, jak se ve školách učí. Změnit metody se proto rozhodla skupina expertů pod vedením profesora Jiřího Kotáska, která sepsala takzvanou Bílou knihu. V ní se stanovil hlavní směr i hlavní nástroje nápravy.

Napříště nebudou základním dokumentem výuky osnovy - podrobný seznam učiva, který učitelé musí každým rokem s žáky probrat.

Nejdůležitější má být to, co se děje přímo ve třídě, samotný proces učení. Učitelé se nejdříve budou snažit získat zájem žáků dotazy, co o probíraném předmětu vlastně vědí. Pak navážou na jejich znalosti něčím novým a před koncem hodiny se ještě ve volné diskusi ujistí, že žáci opět o něco povyrostli. K tomu budou učitelé potřebovat nějaké nástroje. Po ruce budou mít program výuky, který si bude vytvářet sama škola - především půjde o databázi vyzkoušených postupů a přehled probírané látky, který by ale nic nepřikazoval, jen by zaručil, aby se učitelé jednotlivých předmětů vhodně doplňovali. Školní programy vzniknou v rámci širšího programu, který připraví pro základní školy a gymnázia Výzkumný ústav pedagogický, pro odborné školy a učiliště Národní ústav odborného vzdělávání. Programy obecně předepisují, co se má během jednoho vzdělávacího stupně v jazycích, přírodovědě a humanitních předmětech probrat. Návrhy už jsou k dispozici.

Vznik rámcových programů pak umožňuje nový školský zákon. Norma, kterou napsala ministryně školství Petra Buzková, kterou schválila vláda a o které bude jednat parlament, je tedy spouštěcím mechanismem. Končí řeči, teď už se začíná naostro, se schválením veškeré politické reprezentace.

S takto postavenou reformou souhlasí všichni významní experti, všichni se shodnou také na tom, v čem je hlavní potíž. Přesvědčit učitele, aby učili jiným způsobem je mimořádně obtížný úkol. Lidé, kteří vedou kurzy moderních metod výuky, tvrdí, že běžně trvá tři roky, než si učitel skutečně uvědomí, v čem má spočívat skutečná změna.

Dnes přitom vysoké školy moderní metody neprobírají a nejsou k dispozici ani vzdělávací centra, která by potřebné znalosti dodala. Gigantický úkol je zatím pouze na několika neziskových organizacích.

Nikdo z politiků, ale vlastně ani expertů přitom jasně a nahlas neřekl, v čem reforma spočívá a co se vlastně od učitelů, ředitelů a škol čeká. Místo podpory se naopak shora chystají omezení a regulace, aby se učitelé při reformě přece jen příliš nevymkli kontrole.

Třetí verze rámcových programů je už natolik důkladná o podrobná, že podle kritiků nedává iniciativě učitelů nejmenší šanci.
Také se připravují nové státní maturity a všeobecné testy pro devátou a pátou třídu. Samo o sobě to není špatné a státní maturity jsou asi nutné, jenže právě tím se může reforma zničit. Podle výsledků zkoušek se bude hodnotit kvalita škol a učitelé se přirozeně budou snažit, aby jejich žáci obstáli co nejlépe. Hrozí, že je opět budou nutit memorovat předepsanou látku.

Návrh zásadní změny v českém školství je tedy dobrý, jenže vysoké školy reformu ignorují, a ministerstvo s vědeckými ústavy ji neuváženými kroky komplikují.

Právě v této chvíli je naprosto nutné si ujasnit, co reformou vlastně sledujeme. Jde přece o to, aby se školy otevřely světu a daly šance všem talentům našich dětí. I rozumné kroky, které by mohly v okamžiku reformy komplikovat hlavní úkol, jsou od ďábla.