Odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

Divákovi, který se o dění na mediální scéně příliš nezajímá, muselo přijít divné, jak přesně jsou odpůrci a příznivci rady rozděleni podle stranické příslušnosti. Při jednání o nezávislém regulačním orgánu by se očekávalo, že nepůjde o stranickou bitvu. Vzhledem ke způsobu výběru a volbě jednotlivých radních však jde o věc politickou.

Rada totiž podle zákona přiděluje vysílací licence a za přesně daných podmínek je může odejmout. Také může udělovat různě vysoké pokuty za nedodržování licenčních podmínek či porušení různých zákonů. Tyto pokuty se potom ve svém důsledku mohou negativně promítnout do ekonomické situace daného média. Pouze na rozhodnutí rady například záleží, zda bude tolerovat pořady typu Volejte řediteli, ve kterém může jeden člověk opakovaně masírovat diváky vlastní propagandou.

Zkrátka i když se radní snaží vytvořit obrázek o jejich bezmocnosti, jsou významným hráčem na českém mediálním poli. Proto je kolem odvolání tolik emocí a proto je česká politická scéna rozdělena na dvě půlky. Na straně rady stojí podle očekávání představitelé ODS a KSČM. Vzhledem ke způsobu zpravodajství a také obsazování diskusních pořadů televize Nova se tomu nelze příliš divit. Od dob takzvaného mimosoudního vyrovnání kvůli údajné švýcarské vile Václava Klause nasadila nejsledovanější komerční televize v zemi vůči ODS velmi pozitivní přístup.

Od senátní kampaně Vladimíra Železného a zdrženlivého postoje komunistů v jejich baště na Znojemsku se zase často dostávali do diskusních pořadů představitelé KSČM. A protože spor o odvolání rady se odehrává na pozadí sporu o televizi Nova, je celkem pochopitelné, že právě poslanci ODS a KSČM stojí na straně radních. Také kvůli tomu lze pochopit, že naopak vládní koalice prosadila odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

První poločas boje tedy vyhrála. Neméně důležitá bude druhá polovina, tedy to, kdo bude do nové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zvolen. Zda opět zvítězí stranický klíč nebo zda dojde o pokus namíchat radu z různě zaměřených odborníků, kteří si dokáží udržet od politických partají dostatečný odstup a budou českou televizní a rozhlasovou scénu regulovat bez ohledu na stranické zájmy.

Příklad volby Rady České televize naznačuje, že se to patrně nepodaří a že půjde o souboj, která část politického spektra bude mít v radě výraznější vliv. Právě zpolitizovaný průběh rozpravy a zatím chybějící věcný rozbor situace kolem televize Nova a prohrané arbitráže tyto obavy umocňují. Na znehodnocení investice společnosti CME do televize Nova se totiž podepsalo více faktorů. Určit, který z nich nejvíc, je úkol obtížný.

Jedinou jistotou zůstává, že kdyby se Vladimír Železný nerozhodl odstřihnout zahraničního investora od zisků televize Nova, arbitráž by se nekonala a Česká republika by nemusela platit zhruba desetimiliardovou škodu. Právě od tohoto kroku by se mohla začít odvíjet spleť různých vztahů a rozhodnutí, které umožnily Železnému záměr uskutečnit. Do tohoto okruhu patří také otázka, zda Rada pro rozhlasové a televizní vysílání mohla a chtěla roztržku mezi Železným a CME řešit. Třeba tím, že by využila pasáže příslušného zákona.

Konkrétně tu, která umožňuje odebrání licence kvůli porušení mezinárodních závazků České republiky. Jak se ukázalo, právě k tomu podle rozhodnutí mezinárodní arbitráže nakonec došlo. Byť si o investičních úmyslech CME můžeme myslet cokoliv, jejich násilné odstřižení od Novy jasně naznačovalo, že bude mít mezinárodní dohru.

Takže právě hrozba odebrání licence mohla tehdy pomoci k urovnání sporu. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání toho nevyužila. Sporné je také to, zda měla souhlasit se změnami vlastnických podílů v CET 21 navzdory různým sporům, které se odrazily v zápisech v obchodním rejstříku. Podle středečního hlasování Poslanecké sněmovny se potřebná většina poslanců rozhodla, že rada měla postupovat v daném sporu razantněji a proto jí odvolala. Tento pohled by nemělo změnit ano rozhodnutí odvolacího soudu.

Ve Stockholmu se totiž nerozhoduje o tom, na čí straně je vina, ani o tom, zda suma odpovídá způsobené škodě. Soud pouze zváží, zda nedošlo k nějakým procedurálním pochybením. Takže pokud ve Stockholmu objeví procesní chybu, mohou vrátit celý případ k novému projednání. U českých soudů, které jsou pověstné fachidiocií a které většinou lpí více na formalitách než na spravedlnosti, by odvolání mělo velkou šanci na úspěch. V zahraničí je vyhovění české žádosti velmi nepravděpodobné. I kdyby ke zrušení arbitrážního výroku kvůli formálním pochybnostem nakonec došlo, na podstatě by to nic nezměnilo.

Je to stejné, jako když soudce musí kvůli formálním pochybením propustit z vazby několikanásobného vraha. Na tom, že připravil o život několik lidí, se takovým rozhodnutím nic nemění.