„Odnaučili jsme se trpět. Žijeme krásné, rozmazlené životy,” myslí si režisér Jiří Strach

6. únor 2017
Jiří Strach

Film Anděl Páně 2 trhá divácké rekordy, v kině ho viděl víc než milion diváků. Jeho režisér Jiří Strach začínal jako filmový a televizní herec, teď učí a režíruje. „Dnešní středoškoláci i gymnazisté se přicházejí ucházet o studium na vysoké škole s mnohem menšími znalostmi všeobecného přehledu, filosofie, kunsthistorie,” říká Jiří Strach v pořadu Hovory.

„Musím přiznat, že je to krásný pocit, ocitnout se v žebříčku rekordních filmů. Na druhou stranu je to ale také velká odpovědnost do budoucna. Když bych to dal do takového sportovního přirovnání, tak člověk přeskočí nějakou výšku, třeba 5 metrů. Mám pocit, že ode mě se bude očekávat, abych při té příští olympiádě, což bude pro mě příští film, skočil 5,10. Ve sportu lze překonávat své vlastní rekordy, ale u filmu je to obtížnější. Sám sobě budu držet palce a budu se modlit za to, aby se to třeba někdy podařilo,” říká režisér o svém úspěchu.

Odvážnější cesta


Nemám obchodního a podnikatelského ducha. Nejsem člověk do byznysu.Jiří Strach

Strach se k extrémně vysoké návštěvnosti Anděla Páně 2 vyjádřil tak, že „Bůh dopustil zázrak”. „Je to tak. My jsme taková společnost – ne bezbožná, ale zabývající se mnohými jinými tématy, než je nebe, Pán Bůh v něm, Panna Maria a Ježíšek. A přeci jen, když člověk do této české kotliny pustí takový film, jako je Anděl Páně, musí být předem připraven na případný neúspěch nebo odmítnutí,” vysvětluje.

V jiném rozhovoru režisér s nadsázkou řekl, že být katolíkem je utrpení. „Tehdy jsem to myslel ve srovnání s jinými spiritualitami. Dneska je módní všechno z východu – buddhismus, jóga. Proč je to módní? Protože toto jsou duchovní směry, které na člověka nekladou příliš velké nároky. Křesťanství je postaveno na jakýchsi mantinelech, které jsou dány božími přikázáními. Pán Bůh vám nezakazuje nebo nepřikazuje, on vám vytyčí nějakou cestu. Je na vaší svobodné vůli, jestli se po ní vydáte. Já jen tvrdím, že je to cesta mnohem dobrodružnější a odvážnější,” myslí si Strach.

Se studenty si tykám


My máme pocit, že jsme byli třeba lepší studenti, než je dnešní generace. Byli jsme ale zřejmě stejní lemplové, jako jsou oni.Jiří Strach

Strach učí na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. „Člověk se ve studentech vidí jako v zrcadle, vzpomínám si na svá studentská léta, kdy jsem byl velmi podobný. Člověk měl pocit, že mu svět leží u nohou, že první film, který natočí, změní myšlení všech filmařů na světě. Teprve až po pár letech zjistí, jaká je realita a jaké jsou reálné možnosti, že obzvlášť na malém českém trhu jsou do jisté míry limitované. A že chce-li člověk zůstat filmařem, tak se do těchto limitů musí vejít,” říká režisér, který zdůrazňuje, že tyto pocity podle něj zažíval český film v každé generaci.

„Nehraju si na nějakého „pana profesora”, všem svým studentům nabídnu tykání hned na začátku. Domnívám se, že v přátelské atmosféře se projeví mnohem větší důvěra a otevřenost, ve které lze nějaké věci sdělit. Často se projevuje, u přijímacích zkoušek obzvlášť, že dnešní mladí středoškoláci i gymnazisté se přicházejí ucházet o studium na vysoké škole s mnohem menšími znalostmi všeobecného přehledu, filosofie, kunsthistorie než naše generace,” říká Strach.

Nebeský popleta anděl Petronel a škodolibý čert Uriáš se vrátili na Šumavu. Jiří Strach sem totiž opět umístil některé scény z pohádky Anděl páně 2

Krásné životy

Bolest je podle režiséra v umělcově životě obrovský dar, ve kterém se dá najít hloubka. „Dnešní generace už neumí nic obětovat, nechce trpět. Žijeme takové rozmazlené, krásné životy plné bohatství, máme co jíst, máme se vlastně strašně krásně. Odnaučili jsme se trpět. S tím se ztrácí nějaká přirozená lidská schopnost a hodnota oběti, ze které může vzniknout něco vyššího nebo duchovnějšího,” říká autor Anděla Páně.

Chybí lidem pokora? Co tím Strach myslí, když nazývá umělcův život „vlnitým“? Jaká byla jeho cesta k režii? Poslechněte si celé Hovory s úspěšným režisérem Jiřím Strachem.