Odešli do nejistoty, s majetkem v tašce. Jak se daří lidem vystěhovaným z ubytoven v Ústí?

Samospráva města měla vypracovaný krizový plán a přichystanou tělocvičnu pro ty, kteří neměli kam jít. Po osudu nájemníků pátrali Iveta Demeterová a Dušan Vágai.

29. červen 2018, ubytovny Klíšská a Modrá

Na Klíšské je velký ruch. Poslední den ve starém bydlení. Někteří překotně vyklízejí, jiní bezradně stojí. Bydlení zatím nesehnali. Z výpovědí lidí vyplývá, že si kolikrát ani nepřečetli, jakou smlouvu s majitelkou Leou Anderlovou podepisují. Ukončení nájmu k 30. červnu bylo tak pro řadu z nich velkým šokem.

Černobílé Větřní: dokument o soužití s romskou komunitou v jihočeském městě

• Upravit
• Smazat

Romové mají svou vlastní kulturu, která je svobodná, živá a nezačlenitelná, tvrdí mladá filmová režisérka Viola Tokárová. Pokrevní romská volnost ale není tím důvodem, proč jsou romské komunity mnohde vnímány jako kaz na kráse českých měst.

„My jsme se to dozvěděli před měsícem,“ říká Naďa, která se na ubytovnu přistěhovala asi před rokem a půl. Krizová situace kolem ústeckých ubytoven nastala ke konci května 2018, kdy jejich provozovatelka Lea Anderlová oznámila, že s podnikáním končí. Vyjádřit se blíže k celé kauze odmítla. Říká, že v podnikání pokračovat nechce, protože je nemocná.

„Bydlím tu už 12 let. Lidi tady beru jako svoji rodinu,“ rozčiluje se Olga Kotíková, která žije v jedné místnosti s pěti dětmi. Kam se odstěhuje, zatím netuší. Dáváme si za úkol ji s odstupem času navštívit, prozatím ale pokračujeme na Modrou.

Majetek v tašce

Narážíme na zamčené dveře, přísnou paní vrátnou a zpočátku zakřiknuté obyvatele. Pravidelně tu zastavuje policejní hlídka. Kontroluje, zda v napjaté atmosféře někomu neselhávají nervy. Lidem ale do řeči moc není.

Před ubytovnou už od rána čeká starý pán s berlemi. Prý na majitele, přislíbil mu pomoc se stěhováním. „Žádal jsem o invalidní důchod. Čtyřikrát! Ale nepochodil jsem. Mám jenom podporu,“ svěřuje se. Za pronájem platil 5 760 Kč. Stěhuje se na další ubytovnu.

Karel Karika během natáčení dokumentu|foto: Dušan Vágai

Jiná obyvatelka, které bychom jenom sotva hádali 76 let, odchází do azylového domu. Celý svůj majetek si nese v  tašce. Ubytování tam za ni bude platit sociálka. Se svým důchodem ve výši 4 tisíc korun by to jen těžko zvládla.

Nové ubytovny, azylové domy, ale i byty poskytnuté městem. Lidé odcházejí s rozporuplnými pocity. Opouští své domovy, přátele, neví, co je čeká. Vyhráno nemají ani ti, co si už bydlení sehnali. Neví, k čemu slouží vodoměr, elektroměr. Jak si povedou, ukáže čas.

Obchodníci s chudobou

Do Ústí nad Labem se vracíme po půlroce. Naše kroky míří za někdejším starostou části Ústí-Město Karlem Karikou. V kauze rušených ubytoven to byl právě on, kdo se nejvíce angažoval v pomoci nájemníkům. Podle něj se na obchodu s chudobou v Ústí nejvíce podílejí sami Romové. Čím to je?

„Znají jejich mentalitu. Vědí, jak zapůsobit. Dělají z lidí otroky, je těžké se s nimi domluvit. Hlavní jsou pro ně peníze.“ Podle Kariky řadu nemovitostí v Ústí vlastní mimoměstští majitelé:

„V Předlicích, nebo v Mojžíři. K majitelům nemovitostí se přidala určitá část Romů, kteří pro ně pracují. Do bytového fondu nevkládají žádné prostředky, jen inkasují neadekvátní částky. Jsou ale jediní, kteří ubytují Romy a vícečlenné rodiny.“

Milan Bendig je otcem pěti dětí|foto: Dušan Vágai

Jeho slova potvrzují i ti, kteří se ocitli v bytové tísni: „My jsme také bydleli u ‚Moraváků‘, tedy sympatizantů hnutí UFO (= Ústecké fórum občanů, pozn. red.). Za byt 1 + 1 u Nového Světa jsme platili 6 tisíc, byl ale v katastrofálním stavu. Nebyla tam linka, holé zdi, okna nebyla zabezpečená, všude plíseň,“ vzpomíná Milan Bendig, otec pěti dětí.

Oni „Moraváci“ se ho prý opakovaně snažili zlákat k různým nekalým kšeftům. Podle Kariky to je běžná praxe. Z lidí se stávají téměř otroci, protože nemají jinou možnost, jak by vysoký nájem splatili.

Každý má šanci žít jako člověk

„Cigán v Ústí nemá šanci žít normálně. Kamkoliv jsem zavolala, chtěli nejdříve vědět, kolik mám dětí. Když pak na prohlídce zjistili, že jsem cigánka, byl konec. Řekli, že mají špatné zkušenosti, anebo na rovinu řekli, že mě nechtějí,“ říká pěstounka Dana Gorolová, která žila v ubytovně na Modré. I ji kontaktovali obchodníci s chudobou. Protože jako pěstounka nemá od úřadu nárok na příspěvek na bydlení a náklady s ním spojené si proto hradí sama, odmítla je.

Moraváci. Tak se v Ústí mluví o romských rodinách a podnikatelích nabízejících bydlení ve vyloučených lokalitách. Jedním z nich je Tibor Gaži, který se objevil ve volbách v roce 2018 na kandidátce UFO, které pomohlo prosadit bezdoplatkovou zónu v centru Ústí.

Organizoval také petici odmítající spolupráci města s Agenturou pro sociální začleňování. Kontakt s ním se nám navázat nepodařilo, setkali jsme se ovšem s jiným romským podnikatelem, Janem Cibrikem. I on spolupracuje s UFO. To, že by byl Tibor Gaži „obchodník s chudobou“ zásadně odmítá.

Jan Cibrik s dokumentaristy Ivetou Demeterovou a Ivanem Studeným|foto: Dušan Vágai

„Dělá správu bytů jednomu Pražákovi, který pronajímá Romům bydlení v Předlicích. On žádné nemovitosti nevlastní. A Agentura pro sociální začleňování? Ti přišli s tím, že tu nejdřív dva jejich pracovníci zanalyzují situaci, pak ji vyhodnotí, pak ještě něco… Řekli jsme ne, proto ta petice,“ vysvětluje Jan Cibrik, proč část ústeckých Romů odmítla spolupráci s agenturou. Lidé tu jsou naštvaní, protože se pořád nic neděje.

„Všichni majitelé domů nejsou stejní. Některé nemovitosti jsou opravené, nájemníci se o ně starají. Vybydlené nemovitosti v problémových čtvrtích vlastní majitelé z Prahy, z Hradce Králové i odjinud, které nejde dohledat, nekomunikují, nezajímají se. Je tam jenom člověk, který se stará, aby chodily na účet peníze. Tady pak vzniká termín obchodník s chudobou,“ říká Jan Cibrik

Po půlroce

Po půlroce se setkáváme s Olgou Kotíkovou, která se stěhovala z ubytovny v Klíšské. Za jednu místnost tehdy platila 13 tisíc korun. Nakonec se přestěhovala jen o pár desítek metrů dál do vedlejšího domu.

Ženy před ubytovnou Modrá|foto: Dušan Vágai

„Teď mám 3+1 a platím 10,5 tisíce korun. Je to super!“ Bydlení si hledala sama, pomáhal jí i magistrát. Samoživitelku s pěti dětmi ale nikde nechtěli. Nevzali ji ani ve vyloučených lokalitách, i když jednu pochybnou nabídku dostala.

„Jedna místnost, 10 tisíc nájem a elektrika načerno. A nabídl mi to Rom. Kdyby mi nepomohl magistrát, bůhví kde skončím,“ říká

Uzavření ubytoven v Klíšské a na Modré ukázalo, že Ústí nad Labem má malý počet krizových a sociálních bytů. Sociální dům v Předlicích je jediný, ve kterém se platí 30 Kč za metr čtvereční, tedy zhruba 1 200 až 1 400 za bytovou jednotku. Jak ale upozorňuje Karel Karika, lidé se odtud nemají kam posunout, protože návazná kritéria pro sociální bydlení nejsou nastavena.