Černobílé Větřní: dokument o soužití s romskou komunitou v jihočeském městě

Příkladem „poskvrněného“ města je Větřní na jihu Čech. To je známé díky několikaletému působení Agentury pro sociální začleňování, díky volebnímu úspěchu radikální pravicové strany DSSS i díky čas od času médii proplouvajícím reportážím o zdejších ubytovnách a jejich zejména romských obyvatelích.

Mediální zkratky

Autorka žije jen několik kilometrů od místa, kde po léta trvá komplikovaný společenský problém a silná nevraživost vůči chudší menšině obyvatel. V rozhlasovém dokumentu se Viola Tokárová snaží odhalit, zda rasové třenice v mediálními zkratkami často komentovaném a dotýkaném místě nejsou jen nafouklými xenofobními bublinami.

Autorka žije jen několik kilometrů od místa, kde po léta trvá komplikovaný společenský problém a silná nevraživost vůči chudší menšině obyvatel|foto: Viola Tokárová

Autorka při své cestě Větřním postupuje od zchátralých domů na okraji obce k ubytovnám v centru a na sídlišti, zastavuje se s lidmi na ulici, přirozeně zapřádá hovor s mladými romskými matkami. Nasedne ale také do hlídkového vozu zdejší security služby nebo zaklepe na dveře místostarosty.

V anketních vstupech obyvatel zaznívají zprvu zjednodušující a stereotypní dehonestace romské komunity a naivní návrhy snadných řešení. Postupně se ale Viola Tokárová posouvá k reálným zkušenostem až do samotného epicentra třenic mezi sousedy.

Vzdělání jako řešení?

Vrcholem pořadu a hlavním cílem návštěvy je obývací pokoj jednoho bytu v panelovém domě, označeném zdejšími obyvateli za nejhorší panelák ve Větřní. Tady se autorka stává svědkem diskuze naštvaných bílých obyvatel se svou romskou sousedkou.

Černobílé Větřní|foto: Viola Tokárová

Do chvílemi vzrušené debaty sousedů zakomponovala autorka postřehy jednatele firmy, která přímo v navštíveném domě spravuje byty a podniká v sociálním bydlení. Podnikatel kultivovaným projevem vyvrací představy o mafiánském způsobu ždímání peněz ze státní podpory sociálně slabým.

Na závěr své cesty Větřním autorka navštíví ještě základní školu, aby v nepřehledném společenském problému alespoň naznačila, kde sama cítí možnost řešení. Ve finálním rozhovoru s ředitelkou je akcentována motivace dětí k vyššímu než základnímu vzdělání.

Viola Tokárová sice netají svou spřízněnost s menšinovou kulturou, přesto je její pořad v pozitivním slova smyslu nekorektní, nestranně ponechávající prostor všem osloveným, aby se vyjádřili upřímně a bez obalu.