Od počátku systematických deportací Židů z protektorátu uplynulo osmdesát let. Příběh lidí, kteří nevěděli, co je čeká na konci cesty

24. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ghetto Lodž

Před osmdesáti lety (16. října 1941) zahájili nacisté systematické deportace českých a moravských Židů. Tehdy odjel první z pěti vlaků, které vezly do ghetta v Lodži celkem pět tisíc lidí. Šoa jich přežilo 277. Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány tomuto smutnému výročí.

Bohušovice nad Ohří – transport do Terezína

V letech 1939-1941 byli Židé v protektorátu zbaveni majetku a občanských práv. V září 1941 vyvrcholilo jejich vydělení z většinové společnosti: příkazem, že musí nosit viditelné označení, žlutou hvězdu s nápisem Jude. Transporty byly dalším stupněm „konečného řešení židovské otázky“: Židé měli být odstraněni z běžného života.

Příběh Františka Lederera

František Leder (1930-2018) se narodil v Teplicích v rodině textilního továrníka. V roce 1938, těsně před německým záborem československého pohraničí, se s rodiči Richardem a Eliškou a bratrem Jindřichem (Heinzem) přestěhoval do Prahy.

František Lederer (vlevo) s bratrem na turistickém vláčku v Ostende

20. října 1941 byli všichni čtyři deportováni transportem B do ghetta v Lodži (Ghetto Litzmannstadt). Předtím strávili tři dny na shromaždišti, každý z nich měl padesátikilové zavazadlo, jeli osobním vlakem z nádraží Praha-Bubny a nevěděli kam.

První měsíc v lodžském ghettu prožili společně s ostatními transportovanými v domech v Łagiewnické ulici. Spali společně na zemi, na seně, pod jednou dekou. Později dostali malý byt ve Wolborské ulici. V ghettu byl hlad, ale dala se sehnat řepa nebo tuřín, jindy lebeda: „Ta byla jako špenát, a se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si ho už přivezla s sebou z domova, nebo jestli ho sehnala v ghettu v Lodži. Zkrátka jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami, které se také musely koupit, a sacharinem, přidala se trocha mouky a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to jedli ke kávě z melty. Sacharin prodávali na ulici polští Židé. Křičeli: ‚Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!‘, tak si to aspoň pamatuju.“

František Lederer, druhý zprava, v sanatoriu v Českém Dubu (1945)

V bytě ve Wolborské žili Ledererovi pohromadě od listopadu 1941 do června 1942. „Pak přijela nákladní auta. ‚Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter!‘ Všechno dolů, ven z těch bytů. Museli jsme nastoupit do aut a odvezli nás do věznice na kraji ghetta.“ Tam viděli bratři František a Jindřich rodiče naposledy. Spolu s několika dalšími byli odvedeni do kanceláře: „Museli jsme tam něco podepsat, že budeme pracovat… Já jsem pak dělal v elektrotechnické výrobě Rauschengrund a bratr ve šroubárně, která se jmenovala Puckka.“ Bratři se mohli vrátit do bytu. Rodiče – Richard a Eliška – byli spolu s dalšími lidmi odvezeni neznámo kam, patrně je Němci zavraždili v plynovacích autech v Chelmnu. Jindřich Lederer později zahynul v ghettu, František se dostal do Osvětimi a jako jeden z mála deportovaných přežil.

Transport – to byl přízrak

Slovo „transport“ patří k těm, které vyjadřují hrůzu doby: „Transport, být zařazen do transportu, tahle slova se nad námi pořád vznášela, transport, to byl takový přízrak,“ říká jeden z přeživších.

Ghetto Litzmannstadt

V dnešních Příbězích se proto nevěnujeme jen říjnovým počátečním masovým deportacím do Lodže, ale snažíme připomenout, k čemu všemu se termín transport vztahuje, ukázat, že židovské oběti nacismu nepřetržitě provázel od konce 30. let do roku 1945. Po celou tu dobu vlaky s lidmi křižovaly Evropu, dostávaly přednost i před zásobováním armády – a cílová stanice většinou znamenala smrt.

První transporty, které v pořadu zmiňujeme, jsou tzv. Kindertransporty. Vymykají se tím, že nepředstavovaly deportaci a znamenaly záchranu. Pronásledovaní Židé (nebo lidé, kteří byli za Židy úředně označeni podle principů norimberských rasových zákonů), neměli kam uprchnout. Svobodné státy až na úplné výjimky utečence před nacismem nechtěly přijímat. Vznikla proto mezinárodní akce na záchranu židovských dětí, několik tisíc se jich díky ní dostalo z nacisty ovládaných území. V letech 1939-1940 se podařilo odvézt z protektorátu 669 židovských dětí.

Asaf Auerbach před panelem výstavy Wintonovy vlaky (2014)

Patřil k nim i Asaf Auerbach. Narodil se v roce 1928 v Palestině, kam jeho rodiče odjeli jako sionisté. V roce 1930 se s nimi a starším bratrem přestěhoval do Prahy. Po nacistické okupaci se dozvěděl, že s bratrem Rubenem pojede do Anglie. Odjížděli v červenci 1939.

„Nejvíc si z toho pamatuji to, že nás rodiče před odjezdem vzali do restaurace, protože nikdy předtím, ani poté už nás tam nevzali. Odjezd probíhal celkem v klidu. Máma se držela. Kdyby se nedržela, jako mnohé ty mámy, které nevydržely a bulely, tak si myslím, že by mě nikdo nedonutil odjet. Že bych odmítl do toho vlaku vlézt, kdyby začala brečet. To bych nesnesl. Byl jsem na ní hodně závislý. Ale potom asi, když jsme odjeli a blížil se vlak k tunelu na Hlavním nádraží, kde pak zmizel, tak to jsem přesvědčený, že pak už bulela. To asi jinak nešlo. To se asi konečně mohla uvolnit. Ale já jsem si jistý, že si nemysleli, že se už nikdy neuvidíme,“ vzpomíná Asaf Auerbach. V roce 1945 zjistil, že jeho rodiče byli zavražděni v Osvětimi-Birkenau.

Akce Nisko a Ghetto Theresienstadt

První deportací z českých zemí je tzv. Akce Nisko. 18. října 1939 odjel z Ostravy vlak, který vezl tisíc mužů ve věku 17 až 55 let. Měli budovat tábor v Nisku nad Sanem. Lágr byl zrušen už na jaře 1940, část deportovaných se vrátila domů, někteří však už předtím uprchli (a některé Němci vyhnali) na sovětské území. Mnozí zemřeli, mnozí skončili v táborech gulagu.

Polední list 1941

Počátek transportů v říjnu 1941 souvisel s nástupem Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Novinářka a spisovatelka Ruth Bondyová v knize Jacob Edelstein píše, že Heydrich, „opojený vzrůstající mocí, prohlásil na tiskové konferenci v Praze, že protektorát bude vyčištěn od Židů během osmi týdnů.“ Tak rychle se to nepodařilo, ale Židé byli usilovně a systematicky shromažďováni. Nedlouho po již zmíněných deportacích do Lodže bylo založeno ghetto v Terezíně (v listopadu 1941), kam se postupně dostala většina českých a moravských Židů. Němci jim lhali, že budou v ghettu žít a pracovat, lidé však vzápětí zjistili, že z Terezína opět odjíždějí transporty, nejdřív do Izbice, Lublinu, Malého Trostince či Rigy. Od září 1942 jezdily vlaky s dobytčími vagóny do vyhlazovacích táborů: do Treblinky a především do Osvětimi, přesněji do Auschwitz-Birkenau. Život tisíců deportovaných lidí končil v plynových komorách.

Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž kromě již zmíněných přeživších vzpomínají například Irena Racková, Felix Kolmer, Dita Krausová, Dagmar Lieblová, Evelina Merová či Pavel Oliva.

Honba na Židy
autor: Adam Drda
Spustit audio