Od G20 se čeká více, než může splnit

Potom je už pochopitelná jejich obava, že nedostojí nárokům, které jsou na ně kladeny. Stejně tak jsou potom pochopitelné mírně řečeno nadnesené výroky, které přípravy na londýnskou vrcholnou schůzku provázejí. Šéfové dvaceti států a vlád stojí před nezáviděníhodným úkolem. Mají najít lék na krizi hned na první schůzce s novým americkým prezidentem. Přitom schůzka G 20 loni na podzim ve Washingtonu byla premiérou nového politického formátu, kdy se k sedmi nejvyspělejším ekonomikám světa připojily státy s nejrychleji se rozvíjejícím hospodářstvím. A proč se šéfové tradičně bohatých ekonomik rozhodli přizvat země, jako jsou Čína nebo Indie? Protože například Čína dnes už patří co do celkového hospodářského výkonu ke světové špičce a navíc je to obrazně řečeno největší věřitel největší ekonomiky světa, ekonomiky Spojených států. A navíc, minulé měsíce ukázaly, že tradiční hospodářské velmoci nejsou schopny dnešní problémy zvládat. Odtud se zrodilo přesvědčení, že když se z G 7 stane G 20, podaří se s problémy pohnout. Toto přesvědčení se zakládá na pouhé dobré víře, G 20 totiž ještě nic neřešila. Co tedy může obsazením výjimečný londýnský sněm dokázat? Mnoho a málo, odpověď bude ve značné míře záležet na tom, zda budeme výsledek měřit očekáváním, anebo možnostmi. Ve srovnání s očekáváním musí jakýkoli výsledek vypadat jako minimum možného. Při porovnání s možnostmi může odpověď znít zcela jinak. Do jaké míry bude tato odpověď kladná, záleží nejen na konkrétních výsledcích, ale hlavně na okamžitém efektu společného vystoupení dvaceti šéfů států a vlád. Většina z nich si uvědomuje, že pokud se dohodnou, budou to právě oni, kdo položí základy nové organizace světových financí. Kdo by chtěl důkaz, tady je jeden v tvrdé měně: Na přípravy londýnského summitu vyčlenila Británie ne méně než dvacet miliónů liber šterlinků. Taková suma by před deseti lety představovala v mezinárodním měřítku takřka dvojnásobnou hodnotu, ale i po poklesu britské libry se jedná o značnou sumu. Ale i takovou sumu se vyplatí utratit při pomyšlení, že v hlavním městě Spojeného království se sejdou politici reprezentující součtem svých zemí devadesát procent hrubého národního důchodu celé zeměkoule, osmdesát procent světového obchodu a takřka dvě třetiny obyvatel světa. Tak velká sešlost a tak velká pozornost stojí za nějakou provokaci. Tu nejefektnější předvedl francouzský prezident Nicolas Sarkozy, když prostřednictvím své ministryně hospodářství Christine Lagardeové v úterý vzkázal, že pokud nebudou výsledky londýnského summitu odpovídat jeho očekáváním, tak raději práskne dveřmi a ze summitu odejde. Následující poprask svou velikostí odpovídal velikosti výhružky a kupodivu se málokdo zamýšlel nad tím, že podobné výhrůžky francouzský prezident pronesl v předchozích týdnech již vícekrát. Jenže tak jako v prodeji nemovitostí často rozhoduje jejich poloha, tak v politickém vyjednávání často nejvíce záleží na načasování. Právě proto musely Sarkozyho hrozby důrazně zaznít těsně před londýnským summitem. Daly by se brát jako obvyklé zvyšování sázek před rozhodujícím okamžikem, kdyby se dala vyloučit možnost, že francouzský prezident jedná po dohodě se spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou, což by znamenalo, že tu nejde o nějakou sóloakci Paříže. Když se síly Francie a Německa spojí v Evropě, znamená to mnoho, na schůzce světových vůdců však tato váha nemusí stačit. Hrozba rozkolu není proto zcela nereálná a lze jen doufat, že všichni účastníci jednání G20 si uvědomují, že budou hodnoceni především podle toho, zda dokázali najít společnou řeč.