O smrti nechceme nic vědět. Umírající schováváme za plentu, říká spisovatel Viewegh

„Jsem důkazem toho, že i naprostý diletant v psaní na stroji může napsat poměrně tlustý román,“ říká host Hovorů, který ve svých hvězdných letech, jak uvádí, dokázal napsat román za dva měsíce učitelských letních prázdnin.

„Dneska už mi to jde pomaleji, ani už nemám důvod chvátat, nikdo mě nenutí,“ dodává a vysvětluje, že kvůli prodělaným zdravotním komplikacím musí začínat denní psaní tím, že si přečte, co už napsal.

Čtěte také

Kolem násilí na ženách se strhává hysterie, říká Michal Viewegh

„Když to neudělám, tak se mi špatně začíná, nebo dokonce nedokážu začít vůbec. Nemám na co navázat, v mé hlavě to není,“ říká.

Běh pro hospic

Viewegh se v letošním roce stal oficiální tváří Běhu pro hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Proč nabídku přijal? „Když vás pozvou na nějakou bohulibou akci, tak se nesluší to odmítat. Proto jsem tam byl,“ a pokračuje vyprávěním o smrti svého otce, který zemřel v nedůstojných podmínkách v léčebně dlouhodobě nemocných.

„Myslím, že je užitečná zkušenost se tam někdy přijet podívat. Nejprve do dobrých hospiců a potom do některých šílených LDN, nechci jmenovat, aby si člověk uvědomil rozdíl a položil si otázku, jak by mu bylo, kdyby tam byla jeho babička nebo otec.“

Důstojnost stáří

Připouští přitom také, že jsme sami vytlačili stáří a smrt do ústavů. „Žijeme hédonistické životy, klademe důraz na požitek, abychom se pořád bavili. Mnozí z nás berou smrt nikoli jako přirozený konec života, ale jako děsivý konec, o kterém nechceme nic vědět. Proto dáváme umírající za plentu, aby nám to nezkazilo naše představy o životě,“ poznamenává kriticky.

Poslechněte si celý rozhovor Davida Šťáhlavského s jeho hostem. Dozvíte se mimo jiné, proč si Viewegh myslí, že by nebyl dobrý prezident, nebo jak se mu žije na Sázavě.