Tereza Němečková: Konec levných surovin? Afrika mění pravidla hry

Lithium dnes patří mezi klíčové suroviny moderní ekonomiky. Neobejde se bez něj výroba baterií pro elektromobily, ale ani pro mobilní telefony či počítače. Zimbabwe patří mezi šest nejvýznamnějších producentských oblastí světa. Drtivá většina vytěženého lithia směřuje do Číny, která dnes dominuje globálnímu trhu s bateriemi.

Čtěte také

Tereza Němečková: Geoekonomika aneb když se suroviny stávají mocenskou zbraní

Zimbabwská vláda se nyní rozhodla tento model změnit. Argument je jednoduchý: země už nechce být pouze dodavatelem levných surovin, ale chce získat vyšší přidanou hodnotu prostřednictvím jejich domácího zpracování.

Právě přidaná hodnota se stává klíčovým heslem napříč africkým kontinentem a impulsem pro rostoucí nacionalismus přírodních zdrojů. Jeho smyslem je získat větší kontrolu nad domácím přírodním bohatstvím a zajistit si vyšší ekonomický přínos.

V posledních třech letech zavedlo omezení na vývoz surovin už 13 afrických zemí. Ne všechny ale zvolily tak radikální postup jako Zimbabwe.

Například Gabon, druhý největší vývozce manganu na světě, oznámil zákaz jeho vývozu až od roku 2029 a investorům tak poskytl čas na adaptaci i budování zpracovatelských kapacit přímo v zemi. Podobně Namibie již dříve omezila vývoz lithia, kobaltu či grafitu, aby přilákala investice do místního průmyslu.

Inspirace v Indonésii

Inspirací je často Indonésie, která před více než deseti lety zakázala vývoz niklu. Tento krok skutečně přiměl zahraniční investory vybudovat v zemi zpracovatelské kapacity. Indonésie se tak posunula z pozice vývozce levné suroviny na jednoho z klíčových globálních hráčů v jejím zpracování. Přenést tento model do afrického kontextu ale nebude jednoduché.

Čtěte také

Evropa chce minerály z Afriky, musí ale smazat koloniální stín. O vliv soupeří s Čínou i Tureckem

Zásadní překážkou je nedostatek kvalitní infrastruktury – především energie a vody, které jsou pro zpracování nerostů nezbytné. Bez nich zůstává ambice domácí industrializace spíše na papíře.

Problémem je ale také dlouhodobý únik financí spojených s těžbou surovin, ať už v podobě daní či tzv. rent. Výsledkem je nedostatek domácího kapitálu – a tedy i pokračující závislost mnoha afrických zemí na zahraničních investorech a jejich prioritách.

Navzdory těmto překážkám je snaha o vyšší přidanou hodnotu pro řadu afrických zemí otázkou přežití. Region populačně dynamicky roste a s tím roste i potřeba vytvářet nová pracovní místa, která samotná těžba nenabízí.

Alternativní cesty

Zimbabwský přístup by ale neměl sloužit jako univerzální vzor. Pokud zákaz vývozu není doprovázen reálnými předpoklady pro rozvoj zpracovatelského průmyslu, může vést spíše k poklesu exportních příjmů a omezení přístupu k zahraniční měně. Pro předluženou zimbabwskou ekonomiku by to mohlo znamenat výrazný problém.

Čtěte také

Krvavý boj o vzácné nerosty. Milice M23 dál drancují Kongo, nejsou v tom ale samy

Alternativní cestou je například budování speciálních ekonomických zón jako v Tanzanii, nebo rozvoj regionální spolupráce. Zambie a Demokratická republika Kongo, hlavní globální producenti mědi a kobaltu, se snaží společně rozvinout lokální výrobu baterií pro automobilový průmysl.

Jinou cestu zvolila Botswana, která si vyjednala průlomovou dohodu s jihoafrickou těžařskou společností De Beers, po desítky let klíčovým investorem v zemi. Jako hlavní globální producent diamantů je nyní bude Botswana nově i zpracovávat.

Nacionalismus zdrojů tak má v Africe mnoho podob, jejich smysl je ale společný. Afrika už nechce být tichým článkem globálních dodavatelských řetězců a začíná si diktovat podmínky. Možná jsme tak svědky začátku konce modelu, na kterém globální ekonomika desítky let stavěla.

Autorka je vedoucí Centra pro studium Afriky Metropolitní univerzity Praha