Od domu Přátelství k Treblince a k lágrům pro Němce. Brněnský příběh Petra Vavřína a jeho rodiny
Hudební teoretik, pedagog a skladatel Petr Vavřín, jemuž jsou věnovány nové Příběhy 20. století, se narodil v červnu 1929 v Brně. Neštěstí jeho rodiny tkvělo v tom, že patřila do předtotalitních časů: do starého středoevropského světa, který znal národnostní nesnášenlivost i antisemitismus, neznal však masové perzekuce, masové deportace a masové vraždění.
Otec Petra Vavřína se jmenoval Jindřich a pocházel z velké brněnské rodiny, v níž se mluvilo převážně (ale nejen) německy. Byl sociální demokrat, zapálený turista, tajemník v odborech, od roku 1937 úředník v Čedoku. Matka Marie, stejně politicky zaměřená, pocházela z židovské rodiny Löwenthalových.
Dům Freundschaft v Merhautově 13
Vavřínovi měli ještě druhého syna Herberta. Bydleli v Černých Polích, v Merhautově ulici č. 13, ve funkcionalistickém domě Freundschaft neboli Přátelství (podrobnosti zde). Stavbu velkého nárožního obytného bloku, čítajícího přes dvě stě bytů (jeho křídla zasahují do Soukeníkovy a Ryšánkovy ulice) financovalo obecně prospěšné družstvo Freundschaft, spřízněné s německou sociální demokracií. Dům navrhli architekti Heinrich Blum a Zikmund Kerekes, byl moderním příspěvkem k řešení bytové nouze a měl „národnostně smíšené“ nájemníky.
V domě žili také Petrovy tety a prarodiče z matčiny strany Gisela a Alois Löwenthalovi. Vavřínovi nebyli zámožní – zpočátku je podporovala otcova německá teta, které se říkalo Albi. Petrovi rodiče mluvili s dětmi česky, dali však Petra do německé školky, aby se naučil „druhý jazyk“.
Petr Vavřín měl podle všeho hezké dětství, chodil s otcem na dlouhé výlety a horské túry, stal se členem skautského oddílu, začal hrát na housle a na klavír. Podle jeho vzpomínek začali mít rodiče vážné obavy z budoucnosti po připojení Rakouska k nacistickému Německu (březen 1938): „U nás v domě se tehdy leccos měnilo. Například mnozí němečtí sociální demokraté se proměnili v členy Sudetoněmecké strany. Takže ovzduší ve Freundschaftu značně houstlo.“
Jindřich Vavřín byl poručíkem československé armády v záloze. V září 1938 mobilizoval a nastoupil k jednotce do Pohořelic. Rodinu dočasně přestěhoval do podnájmu v Rajhradu. Chtěl jí být nablízku, obával se války. Bojovou pohotovost však ukončila Mnichovská dohoda, po níž Němci zabrali československé pohraničí.
Německé území
„Prožívali jsme to strašně. Už jsme tušili, že to je začátek konce. Bylo zřejmé, že se Hitler nespokojí s pohraničím, že je to jen otázka času,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Petr Vavřín a dodává:
„Nejhorší na tom bylo, že nacistům v našem domě se po Mnichovu zvedly nosy nahoru. Věděli, že maminka, její rodiče i sestry jsou Židé, plivali před nimi, na dveře namalovali židovskou hvězdu. Brali už ten dům jako německé území.“
Po nacistické okupaci českých zemí si Petrovi prarodiče Löwenthalovi (a jejich dvě dcery) našli nové bydlení v Židenicích. Jeho matka Marie Vavřínová napětí a strach neunesla, trpěla depresemi a v roce 1939 se otrávila svítiplynem.
V domě Přátelství už se žít nedalo. Po smrti své ženy poslal Jindřich Vavřín své syny k Löwenthalovým, kde se o ně starala především matčina sestra Hilda, rozprodal a rozdal nábytek, zrušil domácnost. V té době přicházelo jedno protižidovské nařízení za druhým, jeho synové byli podle rasistických německých předpisů „židovští míšenci“.
V následujícím roce se Jindřich Vavřín seznámil s Josefou Marintschak, která prožila většinu života na Moravě, ale úředně byla Rakušanka a automaticky nabyla říšské občanství. Neměla děti, byla ochotna ujmout se Petra a Herberta – a Petr Vavřín na „druhou maminku“ vzpomínal s velkou náklonností.
Jeho otec se s Josefou oženil a krátce předtím získal i on říšské občanství. Josefa a Jindřich Vavřínovi se tak stali německým párem, na jejich „položidovské“ syny nebylo tolik vidět, mohli jim poskytnout lepší ochranu.
V Deutsches Jungvolk
Po otcově svatbě musel Petr Vavřín nastoupit jako syn Němce na německé gymnázium. Ředitel i profesoři podle něj věděli, že je synem židovské matky, ale ačkoli byli „brněnští náckové“, chovali se k němu prý „až nevysvětlitelně tolerantně… vůbec se o tom nemluvilo.“
Jako gymnazista musel však Petr Vavřín vstoupit také do mládežnické organizace Deutsches Jungvolk, což byl předstupeň Hitlerjugend pro chlapce ve věku 10-14 let. Náplní schůzek byly vycházky do přírody, pořadová cvičení, a také ideologické školení:
„Vedoucí nám něco vykládal, museli jsme si také poslechnout nějaký Hitlerův a Goebbelsův projev, ale myslím, že jsme tomu moc nerozuměli. Jak mohl deseti nebo jedenáctiletý kluk chápat, co Hitler vykřikuje a komu vyhrožuje… Jednoho krásného dne si mě pozvali na velitelství – a vedoucí se mě zeptal, co je na tom pravdy, že moje matka je Židovka. Já jsem řekl, že moje první matka byla Židovka, ale moje druhá matka je Němka. A on mi řekl: Tak to se budeme muset rozloučit, přestaneš k nám chodit. Myslím, že mi dokonce i ruku podal. A tak jsme se rozloučili a já jsem byl rád, že jsem z toho vypadl.“
V březnu 1942 se museli Vavřínovi rozloučit především s babičkou a dědečkem z matčiny strany a s tetou Hildou, kteří byli z Brna deportováni do ghetta v Terezíně. Giselu a Aloise Löwenthalovy zavraždili nacisté v říjnu téhož roku v Treblince, Hilda se dostala do ghetta Rejowiec, kde její stopa končí.
Snad tu lze připomenout, že k obětem holocaustu patřil i jeden z architektů domu Freundschaft: Heinrich Blum byl zavražděn na neznámém místě snad v roce 1942, jeho spolupracovníkovi Zikmundu Kerekesovi se podařilo uprchnout do Palestiny.
Chlapi z Revoluční gardy
Petr Vavřín musel ve 14 letech opustit gymnázium a nastoupit do pracovního nasazení v barvírně. Zažil bombardování Brna a na sklonku války se spolu s rodinou uchýlil do zámeckého sklepení ve Křtinách. Po osvobození města se Vavřinovi vrátili domů a po několika dnech se k nim dostavili ozbrojení muži. Začalo zatýkání „Němců a kolaborantů“, jak se tehdy říkalo jedním dechem. Petr Vavřín vzpomínal:
„Rozletěly se vchodové dveře, vlítli k nám dva chlapi z Revoluční gardy s flintami a náš soused, který oznámil, že je z Národního výboru. Řekli, že nás přicházejí zatknout jako Němce... Tatínek vyskočil a řekl, že my chlapci jsme Češi. Když se z dokladů přesvědčili, že to je pravda, nechali nás doma. Bylo mi tehdy 16 let. Všechno se semlelo tak rychle, že než jsem se vzmohl na nějaké dotazy, tak už rodiče odvedli. Pak jsem se dozvěděl, že německé muže soustřeďovali v tunelu u Lesné. A ženy odvedli do pracovního tábora v Maloměřicích.“
Petr a Herbert nosili rodičům jídlo. Josefa Vavřínová byla propuštěna po třech měsících, otec pracoval jako vězeň do konce roku 1945.
Těžký osud měly otcovy tety, Josefa zvaná Pepi a Albína přezdívaná Albi. Na konci května 1945 byly vyhnány z města v pochodu brněnských Němců, při němž zahynulo více než 800 lidí. Josefa zemřela v Pohořelicích, kde zřejmě spáchala sebevraždu. Fyzicky zdatnější Albi došla až do Vídně – a ještě v roce 1945 se tajně vrátila do Brna.
Petr Vavřín po válce vystudoval textilní průmyslovku, ale víc než textil ho zajímala hudba. V roce 1957 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) a pedagogiku. Pracoval v rozhlase v hudebním archivu, osm let učil hudební výchovu na pedagogické škole v Boskovicích a poté přes 20 let působil na hudební konzervatoři v Kroměříži. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
