Lidi se nemají strkat do dobytčáků. Příběh Meira Lubora Dohnala
Scenárista, dramaturg, pedagog a dokumentarista Meir Lubor Dohnal, jemuž jsou věnovány nové Příběhy 20. století, patří k méně známým, ale výrazným osobnostem (nejen) československé kinematografie. Od poloviny 60. let spolupracoval s režiséry Elo Havettou, Jurajem Jakubiskem a Jurajem Herzem, vytvořil například scénáře k celovečerním filmům Kristove roky, Slávnosť v botanickej záhrade, Archa bláznů, Petrolejové lampy.
Za tzv. normalizace byl mezi perzekuovanými tvůrci, živil se mimo jiné jako topič. Podepsal Chartu 77 a o rok později emigroval s rodinou do Mnichova, kde opět pracoval u filmu – mimo jiné se spolu s Maximilianem Schellem v roce 1984 podílel na snímku Marlene, nominovaném na Oscara. Po pádu komunismu se vrátil do Prahy, kde dodnes žije, je emeritním profesorem pražské FAMU.
V nakladatelství Togga vyšla vloni kniha Nedopovězeno – Scenárista Meir Lubor Dohnal, kterou na základě mnohahodinových rozhovorů připravil historik a teoretik Jan Černík. Na knihu odkazujeme zájemce o Dohnalovu filmovou zkušenost a reflexi oboru (a jeho proměn) – náš pořad se vztahuje spíš k jeho životu a židovskému osudu.
Napínáček v koleni
Lubor Dohnal (jméno Meir přijal v dospělosti) se narodil 27. května 1938 v Praze v ulici U Libeňského pivovaru. Jeho otec byl učitel, pocházel z Chvalkovic, které jsou dnes součástí Olomouce. Matka přišla na svět v bádenském Karlsruhe v rodině Wurmových, která (už před nástupem Hitlera) přesídlila do Prahy.
„Moje maminka byla Židovka. Dědeček a babička byli německy mluvící Židé. Můj tatínek byl Slovan, Čech. A to pak ovlivnilo budoucnost, protože jsme se řítili do protektorátu. Začátek okupace si pochopitelně nepamatuju,“ říká Meir Lubor Dohnal.
„Tatínek maloval, většinou dělal akvarely, a papír měl na štaflích přidělaný napínáčkama. Jeden ten napínáček asi spadnul, já jsem tehdy ještě lezl po zemi – a zapíchnul jsem si ho do kolena. Určitě jsem začal řvát, ale to si nepamatuju: pamatuju si, že mě maminka zachránila, protože mě zvedla, posadila mě na dřez, napínáček mi vytáhla z kolínka a utěšila mě. To je moje jediná vzpomínka na maminku.“
Po nacistické okupaci se Luborovi rodiče rozvedli, zřejmě ve snaze ochránit syna, který byl podle norimberských rasových zákonů tzv. židovský míšenec prvního stupně. Jak uvažovali se již neví, jisté je, že po rozvodu matka ztratila ochranu, musela se odstěhovat k rodičům a v květnu 1942 nastoupit i se svými příbuznými do transportu.
„Mířili do Terezína, ale hned je naložili do jiného vlaku a jeli do Polska. Cílem byl Lublin, Bełżec, Sobibór, jak jsme později zjistili. Myslím, že je rozdělili, že dědeček s babičkou přišli asi o život hned, zřejmě je odpravili v Bełżci. Strýček Honza, o rok starší než maminka, přišel do Lublinu, do Majdanku. A o něm jediném je záznam, že ho zastřelili.“
Dopisy z ghetta
Luborova matka se svou sestrou se kvůli omezené kapacitě vražedných táborů dostaly do „čekárny na fyzickou likvidaci“ – do ghetta, odkud Luborovi posílaly dopisy.
„Já jsem sice neuměl číst, ale dostával jsem ty dopisy. A bylo to sice trpké, ale přeci jenom to z těch dopisů vypadalo, že to vlastně není tak strašné… Tetička byla hodně nemocná. Maminka byla velmi statečná, starala se o ni. Měly hlad, měly různé nemoci, byla nouze všelijaká, ale žily. A zřejmě si dělaly iluze – a nejspíš i ti jejich blízcí v Praze –, že snad nějak přežijí. Jenže to byla právě jen iluze. Poslední z těch lístků – dopisů je ze srpna 1942. Pak už není nic.“
Luborova matka a teta byly pravděpodobně zavražděny v Sobibóru (spolu s 250 tisíci dalšími lidmi). Jeho otec byl záhy vyhozen z učitelského místa a nuceně nasazen na práci, nejdřív do Štěchovic, později do Ostravy. Babička z otcovy strany onemocněla, o chlapce se proto starala služebná Marie Gabrielová.
Na jaře 1944 oslavil Lubor Dohnal šesté narozeniny – a měl začít nosit žlutou hvězdu: „A začalo to smrdět, protože i lidem z těch smíšených rodin hrozil transport. Takže se udělalo rozhodnutí a poslali mě k rodičům té Marie. Ocitl jsem se na Jižní Moravě, v Pavlicích, v Pavlickém dvoře… Byla tam fůra dětí, ztratil jsem se mezi nimi a prožil jsem tam krásnou část dětství, protože jsem nesměl do školy a byl jsem úplně svobodný.“
V březnu 1945 se Lubor z Moravy vrátil, konec okupace (a příjezd Rudé armády) zažil u babičky v Roztokách u Prahy. Jedna z jeho důležitých a pro další život určujících vzpomínek se týká německé sousedky.
„Holubovi byli Němci, pan Holub se tam tehdy nevyskytoval, protože narukoval do Wehrmachtu. Paní Holubová byla hodná, a tak trochu se styděla, že je Němka. Za protektorátu měla vyšší příděly a dělila se o ně se sousedy, to vím od babičky. Jejich vilu vyrabovali a paní Holubovou odvedli do chudobince, kde internovali Němce. Později jsem ji viděl, jak s bílou páskou pracovala před sokolovnou. A potom jsem viděl, jak ty Němce z Roztok, kterých moc nebylo, nakládali do dobytčáku.“
„Už v dubnu tam zastavil dobytčák, jeden z těch nacistických bludných vlaků smrti, ale to je zas jiný příběh. Důležité je, že se mi to tehdy nějak propojilo, ten osud maminky, ten vlak smrti a ten dobytčák pro Němce – a já jsem už jako dítě pochopil, že by se to nemělo, nakládat lidi do dobytčáků a někam je vozit… A z toho plyne i můj názor, třeba u mých židovských kamarádů někdy nepopulární, že mě štve odsun a štve mě to, co se s Němci stalo.“
Více se dozvíte z Příběhů 20. století. Poslechněte si je.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
