Ropa jako zbraň. Pomůže válka v Íránu ruské válečné ekonomice?
Příjmy z prodeje ropy a zemního plynu – klíčové položky v ruském státním rozpočtu a státních rezervách – byly letos v lednu nejnižší od roku 2020. Především kvůli evropským a americkým sankcím, poklesu cen a světové snaze o dekarbonizaci ekonomik s cílem využívat i další, nefosilní zdroje energie. Válka na Blízkém východě sice ceny ropy a plynu vystřelila zase prudce vzhůru, ani to ale podle deníku Financial Times pravděpodobně nezachrání dlouhodobý deficit ruského rozpočtu.
Host: Leoš Rousek
Zvukový design: Jonatán Vidlák
Text a produkce: Daniela Vrbová
Co to znamená pro Kreml a další financování ruské válečné ekonomiky? Tuto otázku pokládají Josef Pazderka a Ondřej Soukup v novém díle podcastu Na Východ! Leoši Rouskovi, někdejšímu ekonomickému novináři, který na přelomu tisíciletí pracoval v Moskvě jako dopisovatel Hospodářských novin a amerického deníku Wall Street Journal.
„Ropa a plyn pořád hýbou moderním světem a moderní ekonomikou. Také to je spojené se vším, co jíme. Nezapomínejme, že my všechna tato paliva potřebujeme k výrobě umělých hnojiv, bez kterých se moderní velkoformátové velkoobjemové zemědělství neobejde,“ upozorňuje Leoš Rousek.
A bez ropy se neobejde ani ruská ekonomika. V 80. letech byl Sovětský svaz největším producentem této komodity na světě. Tehdy vznikla také jeho přezdívka „benzínová pumpa s jadernými hlavicemi“, jak v podcastu připomíná Josef Pazderka.
Nástupnický stát SSSR, Rusko, v těžbě ropy pokračuje a v současnosti se řadí do první trojky zemí OPEC. „Odhadem zhruba desetina světové produkce této klíčové suroviny pochází z Ruska,“ doplňuje Leoš Rousek.
Kdo bude financovat ropu?
Těžba ropy generuje velké peníze do státního rozpočtu. Velké investice ale také sama vyžaduje. Jenže po pádu Sovětského svazu se ukázalo, že toto odvětví bylo silně podkapitalizované.
Čtěte také
V Rusku tedy vznikla otázka, jak tento sektor dále financovat – a komu pak z něj mají připadnout výnosy. Nakonec se do země podařilo přitáhnout nové technologie, mimo jiné ze Spojených států amerických. Díky nim se prodloužila životnost několika ropných polí, která ruští geologové už odepsali.
Klíčovou roli v této debatě sehrává dodnes rusko-ázerbajdžánský podnikatel a dlouholetý ředitel ropné společnosti Lukoil Vagit Alekperov. Ten prosazoval vytvoření takzvané vertikálně integrované ropné společnosti.
„To znamená takové, která to dokáže vytěžit, dopravit, rafinovat a prodat konečné produkty v rámci toho, co všechno vám z barelu ropy vyteče,“ vysvětluje Leoš Rousek na příkladu fungování právě Lukoilu. Ten patří k největším vertikálně integrovaným ropným hráčům na světě.
Divoká privatizace z 90. let otevřela ropný byznys v Rusku dalším soukromým hráčům. Veřejnosti je dodnes známé jméno Michaila Chodorkovského, který pak vstoupil do politiky a později byl odsouzen kvůli hospodářským trestným činům.
S nástupem Vladimira Putina k moci na přelomu tisíciletí se ovšem těžařský sektor začal měnit. Menší soukromí hráči začali mizet a dominantní postavení získala společnost Rosněft. Do celého podnikání se také mnohem víc vložil stát.
Ropovod moci
Psala se 90. léta a Vladimir Putin byl ještě náměstkem primátora v Petrohradě. Už tehdy ale chápal, že ropa a zemní plyn jsou také významným nástrojem politické moci. A napsal o tom studii.
Čtěte také
„Někteří hnidopiši tvrdí, že dvě třetiny jsou opsané z jiných prací. Ale hlavní myšlenkou je, že stát musí mít absolutní kontrolu – ne nutně vlastnit, ale mít kontrolu – nad vývozem ropy a plynu. Protože to jsou klíčové komodity, které Rusko může používat pro zabezpečení své bezpečnosti a projekce svého vlivu do světa,“ říká Ondřej Soukup.
To se naplno ukázalo při ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Zpětně viděno je zjevné, jak se Rusko na válku ekonomicky připravovalo. Podrobněji to popsala v díle podcastu Na Východ! o fungování protiruských sankcích ekonomka Jana Matesová: „Od léta 2021 začala ruská centrální banka velmi silně restrukturalizovat své rezervy, a nakupovat kryptoměny. A to tak masivně, že bylo vidět, že se něco děje.“
Josef Pazderka zase připomíná vznik Národního rezervního fondu, kam plynuly zisky z těžby ropy a plynu.
Sankce, panely a rakety
Protiruské sankce sice omezily ruské exporty do Evropy, o příjmy z vývozu ale Kreml nepřišel. Včas se totiž dokázal přeorientovat na asijské trhy. Klíčové jsou přitom dodávky do Číny, byť možná ruským společnostem negenerují takové dodatečné zisky.
„Ale byl bych trochu opatrný v odepisování významu a síly ruského ropného průmyslu s tím, že je teď přiškrcen, protože je odtržen od trhu v Evropě,“ upozorňuje Leoš Rousek.
Čtěte také
Za oslabenou poptávkou z Evropy stojí dlouhodobě také snahy o dekarbonizaci a vymanění se ze závislosti na ruské ropě a plynu ze strategických důvodů. To ruská vláda podle Josefa Pazderky a Ondřeje Soukupa komunikuje vcelku otevřeně.
Ruský premiér Michail Mišustin dokonce tuto situaci oficiálně vítá, protože prý pomůže nastartovat diverzifikaci ruské ekonomiky a zajistit tak příjmy do rozpočtu i z jiných zdrojů než jen ropy a plynu.
Podle Leoše Rouska jsou tu ale hned tři problémy: Rusko své základní ekonomické údaje nezveřejňuje a na dostupné statistiky se nelze spolehnout. Zadruhé musí udržovat v chodu válečnou ekonomiku, což znamená mnohem větší investice do armády a věcí spojených s válkou.
A zatřetí situaci na trhu s ropou znepřehlednila válka na Blízkém východě. V tuto chvíli jednak není jasné, jak dlouho bude trvat, ani jestli ji Rusko dokáže uchopit jako příležitost. Aniž by ho přitom předběhli další významní producenti ropy a plynu, jako jsou Saúdská Arábie nebo Spojené státy americké.
Jakých čísel o příjmech ruského státního rozpočtu se lze v tuto chvíli chytit? Jak je na globální úrovni provázán ropný průmysl? Jaké ropné produkty z Ruska stále nemají na evropském trhu náhradu? A co pro ruskou ekonomiku znamenají globální snahy o dekarbonizaci ekonomik? Poslechněte si celý pořad.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
