Vězení za „pobuřující“ poezii. Příběhy Vladimíra Kalába a Lenky Marečkové
Na přelomu 70. a 80. let psal hudebník a student Vysoké školy ekonomické Vladimír Kaláb básničky, které občas recitoval či dával přečíst přátelům. Třeba: „Jen s tebou chci se stýkat,/ jen tebou nechám se svlíkat,/ je mi v tvém objetí blaze,/ mám tě rád, Sovětský svaze.“ V červenci 1981 byl kvůli svým veršům zatčen, poslán do vazby a nakonec odsouzen (stejně dopadlo několik jeho přátel).
Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány dvěma lidem, kteří se za tzv. normalizace dostali do vězení za poezii: právě Vladimíru Kalábovi a Lence Marečkové, vězněné v letech 1983 a 1985.
Čtěte také
K tématu nás přivedlo i aktuální výročí: před 50 lety (od 17. března 1976) začala československá komunistická policie zatýkat mladé lidi z prostředí undergroundu, z velké části umělce. Většinu z nich obvinila z výtržnictví, prošli vazbou, v září 1976 byli souzeni v Praze a v Plzni. Nepodmíněné tresty tehdy dostali Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Vratislav Brabenec, Karel Havelka a Miroslav Skalický.
Solidarita s pronásledovanými vedla ke vzniku Charty 77, případ je zdokumentovaný (viz například zde) a často připomínaný. Před soudem se tehdy ocitla umělecká tvorba: komunistický aparát se rozhodl zpacifikovat neoficiální kulturu, exemplárně trestat za písňové a jiné texty, které byly „předneseny před větším počtem posluchačů“ a posuzovány jako „hrubě neslušné“, „vulgární“ a „oplzlé“.
Chtěli jsme v Příbězích připomenout, že kriminalizace za tvorbu (režim ji většinou stíhal prostřednictvím paragrafů, jako bylo zmíněné „výtržnictví“, „pobuřování“ či „hanobení“ všeho možného) v roce 1976 neskončila, a že i méně známé případy si zaslouží pozornost.
Nenávist ke svobodnému uměleckému projevu je ostatně i dnes součástí všech diktatur, stačí se podívat do Ruska (a vyhledat si například jméno Diana Loginovová).
Ruština je jazyk lehký – případ Vladimíra Kalába
Pozdější novinář Vladimír Kaláb (nar. 1950) na konci 70. let dálkově studoval, pracoval ve Východočeských uhelných dolech a hrál v kapele Rosa. Žil v Trutnově, jednou nebo dvakrát navštívil koncert na chalupě Václava Havla na Hrádečku, opisoval na stroji samizdaty a psal verše, z nichž jeho přátelé vytvořili samizdatovou sbírku.
Od roku 1980 ho Státní bezpečnost (StB) registrovala jako tzv. nepřátelskou osobu, a jak vyplývá z archivních dokumentů, provedla u něj tajnou domovní prohlídku. Dne 2. července 1981 zazvonili u jeho dveří příslušníci StB, provedli další prohlídku, Kalába zatkli a odvezli do vazby v Hradci Králové.
Jeho básně sehrály v případu zásadní roli, vedle již citovaných veršů byl mezi nimi například text: „Ruština je jazyk lehký,/ základy znám nazpaměť./ Kalašnikov, družba, gulag./ Davaj časy, dočky nět.“
Po šesti měsících vazby byl Vladimír Kaláb odsouzen k osmnáctiměsíčnímu vězení, mimo jiné za to, že dle rozsudku psal verše „jednak s nemravným obsahem, jednak takové, které rovněž vyznívaly tak, že zesměšňovaly a urážely naše socialistické, společenské a státní zřízení, spojenectví a přátelství s SSSR“, a „orgány státní moci, zejména Sbor národní bezpečnosti“.
Vladimír Kaláb se měl dopustit „pobuřování“ a k tomu mu ještě bylo připočteno údajné „poškozování devizového hospodářství“ (šlo o banální zápletku, připojenou zjevně proto, aby nešel do vězení jen za poezii a za samizdat). Spolu s ním byli souzeni a odsouzeni i jeho přátelé: Vlastislav Matoušek (stejný trest), Pavel Dostál (podmínka), Radko Kynčl a Miroslav Dewat (peněžité tresty).
Když Vladimír Kaláb vyšel po 16 měsících (trest zkrácen o dva) z věznice Plzeň-Bory, visely v ulicích černé prapory: 10. listopadu 1982 zemřel Leonid Iljič Brežněv a republika povinně truchlila.
Smrt diktátora – případ Lenky Marečkové
S úmrtím sovětského zločince souvisí příběh básnířky a disidentky Lenky Marečkové. Narodila se v červnu 1963, vystudovala gymnázium v Pelhřimově a po maturitě nastoupila na dvouletou nástavbu v oboru cestovní ruch v Táboře.
Psala básně, recitovala, hrála divadlo, v roce 1982 se zúčastnila festivalu Wolkrův Prostějov, kde ji přátelé vyzvali, aby vystoupila na autorském večeru poezie v knihovně v Písku. Konal se 21. prosince 1982.
„Měla jsem tehdy básničky z pozdější sbírky Ať žije společnost, chtěla jsem to s těmi lidmi předem ještě konzultovat, ale oni říkali: ,Ne, ne, to bude dobrý.‘ Mysleli si, že mám s sebou nějakou lyriku… Potom tedy zplakali nad výdělkem… Už když jsem začala, tak mě jeden začal kopat pod stolem, že bych toho měla nechat. Ale já jsem se moc umlčet nedala, když už jsem se do toho pustila,“ vzpomíná Lenka Marečková.
Recitovala verše, které bez pochyby nevyhovovaly oficiálním požadavkům na socialistickou poezii, mimo jiné i báseň Smrt diktátora začínající slovy: „Diktátor zemřel/ Davy zajásaly/ Jak velká bude jeho fotka v zítřejších novinách?“ a pokračující: „Osvoboditelé zašlápli jednu potvoru/ místo ní přivezli druhou/ Ať vzkvétá!/ Hruška mičurinka/ naroubovaná na bolševník“.
Následujících devět měsíců se zdánlivě nic nedělo a Lenka Marečková se odstěhovala do Prahy, kde pracovala v Úřadu důchodového zabezpečení. Státní bezpečnost ji však již sledovala a podle archivních spisů evidovala i svědectví (tedy odposlech či udání) z recitace v Písku. V roce 1983 pro Lenku přijela do zaměstnání, byla zatčena, policie udělala prohlídku na pracovišti, pak v podnájmu a nakonec i u jejích rodičů.
Lenka Marečková byla obviněna z pobuřování, dva měsíce prožila ve vazbě, poté ji odsoudili k podmíněnému trestu a propustili. Brzy poté podepsala v bytě u Václava Bendy prohlášení Charty 77 a začala aktivně působit v disentu.
Její pronásledování za poezii však neskončilo, protože ministr spravedlnosti podal stížnost kvůli podmíněnému (a tedy příliš mírnému) trestu. Proběhl další soud, který ji poslal do vězení na sedm měsíců – podle rozsudku z 13. března 1985 se svým chováním dopustila „trestného činu pobuřování a zařazuje se pro výkon trestu do I. nápravně výchovné skupiny“.
Jelikož už pobyla dva měsíce ve vazbě, nastoupila k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody v Českých Budějovicích, načež ji přesunuli do Liberce, kde bylo její náplní práce balení jablonecké bižuterie.
Po propuštění se Lenka Marečková dál věnovala různorodé práci v protikomunistické opozici (byla mimo jiné členkou ediční komise Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Po pádu komunismu se angažovala v transformaci vězeňství, vystudovala práva, působila v různých funkcích ve státní správě a byla také vedoucí Oddělení trestně právního a milostí v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
