Nemám ráda, když mi někdo říká, kde je moje místo, říká Denisa Barešová a přibližuje svůj feminismus

Nový český film Poberta, ve kterém Barešová hraje, nás vrací o několik let nazpátek do období pandemie. „Doba covidu je dobrý způsob, jak ukázat, co všechno v nás je a jak se můžeme systémem proplétat. Byly to nové podmínky, ve kterých jsme tady ještě nikdy nefungovali,“ přibližuje časové zasazení filmu herečka.

Čtěte také

Lasicová: Táta si psal deníky. Měl rozsáhlé plány, jak bude doma pomáhat, ale ráno ho to opustilo

Sama na koronavirovou éru vzpomíná se smíšenými pocity:

„V době, kdy začala karanténa, jsem se přesunula zpátky za rodiči domů. Moje sestra se vrátila ze studií v zahraničí a trávily jsme u nich čas společně. To je jedna z mých nejsilnějších vzpomínek – že jsem se vrátila do něčeho, co jsem třeba už v osmnácti devatenácti opustila,“ vzpomíná a pokračuje:

„Potom ta neustálá nejistota, co se stane a kdy to skončí – a jak s tím moc nemůžeme nic udělat. Zároveň jsem ale měla dost času na mentální odpočinek, protože se zavřela divadla a nemohli jsme hrát.“

Film Poberta vypráví příběh zlodějíčka, který po návratu z vězení plánuje podvody, aby pomohl firmám na Slovácku přežít bankrot. Jak složité bylo pro herečku z Prahy vypořádat se se slováckým dialektem?

„Pro mě to bylo hodně těžké. Myslela jsem si, že jsem na dialekty a přízvuky docela dobrá, protože mám vyvinutý hudební sluch, ale tady mi to najednou dalo nějak zabrat. Režisér Ondřej Hudeček je ze Slovácka a měli jsme tam místního kamaráda, který s námi všechny repliky konzultoval. Byl to takový náš dialect coach. Věnovali jsme se tomu opravdu svědomitě,“ popisuje neobvyklou zkušenost Denisa Barešová.

„Vím, že visel otazník nad tím, jestli to opravdu budeme hrát v dialektu celé, protože to fakt není sranda a byla by hrozná škoda, kdyby to byla karikatura. Myslím ale, že se nám to vyvedlo,“ uzavírá.

Kde je moje místo

Kromě filmové tvorby je Denisa Barešová také součástí činoherního souboru Národního divadla. Představuje se například v titulní roli inscenace francouzského románu Gustava Flauberta Paní Bovaryová. Své alter ego Emmu Bovaryovou považuje za vrcholnou feministku své doby a jako feministka se identifikuje i sama.

Čtěte také

Trávníček: Ve většině z nás se občas probudí mrcha z pekel. Je potřeba poslouchat její signály

„Spousta lidí si myslí, že feminismus je o tom vyhladit všechny muže a že všemu musí velet žena. Tak to vůbec není. Feminismus je o tom, abychom všichni měli rovná práva, abychom byli vyrovnaní. To je ten základ. Moje praxe feministky je vysvětlovat lidem, že to není takto agresivní, militantní, ale jde o něco jiného,“ přibližuje svůj pohled držitelka ceny Thálie pro umělce do třiceti let a pokračuje: 

„Už jenom když vidím gender pay gap a jak uvažujeme o vztazích… Určitě jsou velké nároky kladeny i na muže. Ale jsem přesvědčená, že ženám toho nakládáme víc.“

Svoje místo jako žena v české společnosti si musí hledat:

„Je to poznávací cesta. Jak víc poznávám sama sebe, tak zjišťuji, co mi vyhovuje a nevyhovuje. Nesnažím se ten systém překroutit, aby fungoval pro mě, ale snažím se ve všem říkat ano a ne – jak v práci, tak v životě – tak, abych já byla spokojená. Nemám ráda, když mi někdo řekne, kde je moje místo.“

Co pro Denisu Barešovou znamená svoboda ať už v osobním, nebo profesním životě? A dovede si představit, že by opustila herecké řemeslo?