Nedali nám nic k pití. Měli jsme žízeň. Tak jsme pili radioaktivní vodu, vzpomínají pamětníci na peklo uranových lágrů
Na začátku byla tajná dohoda mezi Sovětským svazem a Československem. Psal se rok 1945. I když druhá světová válka teprve nedávno skončila, blížila se další. Studená. Sověti si dobře uvědomovali, že Američané mají atomové zbraně, které jim dávají drtivou převahu. SSSR nutně potřeboval uran a Československo k němu nabídlo snadný přístup – založený na otrocké práci desetitisíců politických vězňů.
Skuteční i domnělí odpůrci režimu, takzvaní třídní nepřátelé, skauti nebo církevní představitel – ti všichni se na přelomu 40. a 50. let ocitli v hledáčku komunistů. Verdikt zinscenovaných soudních procesů znamenal pro mnohé z nich cestu do uranových lágrů.
Čtěte také
„Političtí vězni měli být využíváni k tvrdé práci,“ upozorňuje dokumentarista Adam Drda. „Takže tam byli posláni lidé, kteří dostali delší tresty, a bylo jim kolem 25 let, aby měli sílu, protože podmínky v těch táborech byly strašlivé.“
Lidé, kteří do tábora přišli jako političtí vězni, se najednou ocitli ve světě, který do té doby vůbec neznali. Na rozdíl od kriminálních vězňů, kteří politické vězně terorizovali. Často za podpory dozorců v lágru. Bití, hlad a několikahodinová vyčerpávající práce – to byla nová realita politických vězňů.
„Sověti se chtěli vyrovnat Američanům, chtěli atomovou bombu, chtěli uran,“ zdůrazňuje novinářka Lucie Korcová. „A oběťmi tohoto honu byli lidi, kteří byli nuceni pracovat v tvrdých podmínkách s radioaktivním materiálem bez jakýchkoliv ochranných pomůcek.“
Symbolem uranových lágrů na Jáchymovsku se stala takzvaná Věž smrti – tedy tábor L. Právě tady po svém odsouzení skončil i Antonín Husník.
Čtěte také
„Absolutně žádné opatření proti ozáření neexistovalo. Tu věž vystavěli, protože tam sváželi veškerou rudu, co se u nás vytěžila. Rudu přivezly auta, vysypaly a pak se vozíky vyvezla nahoru. Tam se vysypala do koryta a odtamtud padala přes různě hrubý síta a primitivní drtiče dolů. Když propadala až na zem, tak jsme rudu lopatami házeli do barelů. Nahoře měl barel jen malý otvor. Plný vážily kolem 60 kilo,“ vzpomínal pro Paměť národa.
Místo svého někdejšího věznění znovu navštívil na konci 90. let. „Koukám na věž, nemohl jsem ji poznat. Stála tam krásná věž z červených cihel, ale já ji znal jako bílou. Všechno bylo zaprášené a radioaktivní.“
Kolik lidí prošlo uranovými lágry? Jaké jsou jejich příběhy? A jak dopadly pokusy o útěk? Poslechněte si nové Hlasy paměti s novinářkou Lucií Korcovou a dokumentaristou Adamem Drdou. Celý díl najdete v audiozáznamu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
