Jak potrestat K. H. Franka? Německo musí žít, i když my musíme zemřít, řekl těsně před popravou

Čtěte také

Digitalizované záznamy z procesu s K. H. Frankem: Nová fakta, nové jsou i emoce

„Brutální činy, jich se dopouštějí nacističtí okupanti, nejsou ničím novým a všechny národy či území, které upadly do jejich spárů, trpí nejhoršími formami hrůzovlády. Němečtí důstojníci a vojáci a členové nacistické strany, kteří jsou odpovědni za uvedená zvěrstva, masakry a popravy, nebo kteří s nimi projevili souhlas, budou odesláni zpět do země, kde byly jejich ohavné skutky spáchány, aby mohly být souzeni, odouzeni a potrestáni v souladu se zákony těchto osvobozených zemí a svobodných vlád, jež v nich budou ustaveny. Ve všech těchto zemích budou ustaveny co nejpodrobnější seznamy a speciální zřetel bude brán na území, která byla okupována.“

To byla ukázka z deklarace přijaté na konferenci ministrů zahraničních věcí v říjnu 1943 v Moskvě. Jak byla tato proklamace naplněna v poválečném Československu?

Retribuční dekrety

Dosud žádný konflikt v lidských dějinách nebyl tak hrozný jako druhá světová válka. Během šesti let byla porušena snad všechna pravidla boje. Skutečnost byla o to hrůznější, že ve válce nešlo pouze o územní expanzi, ale její neoddělitelnou součástí byla také genocida civilního obyvatelstva. Ani ta však nezůstala bez trestu.

Čtěte také

Byl Ladislav Feierabend spolupracovníkem nacistů a K. H. Franka?

Právní předpisy, na jejichž základě měly být na území Československa potrestáni váleční zločinci a kolaboranti, nevznikly náhle. První osnovu příslušného dekretu předložil ministr spravedlnosti prezidentu Benešovi ještě v Londýně v červnu 1943. O podobě normy se pak diskutovalo až do října 1944, kdy exilová vláda schválila její konečnou podobu.

Nutno dodat, že ne všichni ministři souhlasili. Proti dekretu hlasovali ministři Ladislav Feierabend a Ján Lichner. Feierabend poukazoval mimo jiné na nebezpečí zneužití, které by mohlo vést k politickým procesům. Norma byla publikována ještě 1. února 1945 jako dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

První vláda na osvobozeném území dekret převzala, upravila a rozšířila. Nový dekret pak prezident Beneš podepsal 19. června 1945. Běžně se mu říkalo velký retribuční dekret, a to kvůli odlišení od takzvaného malého retribučního dekretu, kterým se trestala některá provínění proti národní cti.

Ani jeden z dekretů ale neměl celostátní působnost. Na Slovensku vydala Národní rada vlastní normu. V jedné republice se tak osoudilo podle odlišných pravidel, což vedlo k četným politickým a právním závodům. Ke sjednocení práva došlo až v roce 1946.

Téměř 800 trestů smrti

Soudy spoluvytvářely v republice revoluční ovzduší a otevíraly dveře radikálům. A tak stejně jako v době Jakobínů, nikdo neměl jistotu, jestli neskončí před soudem proto, že kromě času odplaty nastal také čas msty.

Čtěte také

Doufal v klidné místo pro rodinu, dostal oprátku. Cesta K. H. Franka z amerického zajetí na šibenici

Do roku 1947 bylo 778 lidí mimořádným lidovým soudem odsouzeno k trestu smrti. Jedním z nich byl i státní ministr K. H. Frank. Muž, jemuž se zcela po právu neřeklo jinak než kat českého národa.

Frank si nedělal iluze o tom, jak by s ním Češi naložili, pokud by byl dopadem. Proto ráno 9. května 1945 nasedl do své osmivalcové Mercedesky s neprůstřelnými skly a věrný řidič s ním zamířil směrem na Plzeň.

Spolu se státním ministrem vyjeli z Černínského paláce, kde měl své síly, další tři vozy, v nichž seděli Frankovi věrní a jeho rodina. Frank utekl z Prahy doslova na poslední chvíli. Ještě nebyl ani v Berouně, když na severní okraj Prahy dorazily první sovětské tanky. Možná právě nyní si uvědomil naplno realitu. Aspoň tak o tom na podzim vyprávěl:

Frankovo svědectví

„Ještě při svém odjezdu z Prahy v noci z 8. na 9. května do amerického zajetí nebyla mi zcela jasná vina nacistického systému, rozsah národní tragédie a velikost zhroucení a zničení říše a národa. V několika hodinách, nejvýše v několika dnech, poznával jsem náhle a dodatečně stále více obrovitost německé tragédie, systém a jeho vinu.“

Čtěte také

Nejmladší oběšený a zapomenutá oběť procesu se Slánským. Kdo byli Rudolf Margolius a Josef Frank?

„Především jsem si uvědomil po námaze a nocích bez zespánku v autě cestou z Prahy do Plzně naprosté zhroucení německé věci v Čechách. Když jsem to všechno viděl, s mými plačícími, unavenými dětmi, až k přesmutným obrazům, které představovalo 15 až 20 tisíc plahočících se lidí v německých uniformách nebo civilistů, když jsem viděl bídu Němců a ubohé lidi.“

„Potom přišlo mnoho, mnoho německých velkoměst, měst, městeček a vesnic, které ležely vypálené a v troskách, jimž jsme v otevřeném autě projížděli do Wiesbadenu, přičemže v mnohých byly ještě cítit mrtvoly ležících v troskách. A potom to líčení a vyprávění amerických důstojníků, o brutálnosti systému, hrůzách koncentračních táborů a tak dále. A konečně zážitky Němců, které nejsem z to opakovat,“ líčil Frank.

V poledne 9. května Frankova malá kolna dorazila do Rokycan, které již několik dní byly obsazeny Američany. Na náměstí bylo mnoho lidí, takže auta musela zpomalit. Netrvalo dlouho a poznal ho český četník. Upozornil důstojníka americké armády, který se za kolonou vydal na motorce.

Obklopen americkými vojáky, nasedl Frank poslušně do jejich auta. V tu chvíli byl asi rád, že unikl Čechům i Rusům.

Soud a poprava

Přelíčení začalo 22. března 1946 ve velkém sále soudní budovy na Pankráci. Jediným Frankovým důvěrníkem byl jeho obhájce, známý pražský advokát Kamill Resler, který byl Frankovi přidělen soudem. Připadla mu tak nevděčná úloha hájit někoho, kdo mu byl z duše odporný. Přestože věděl, že osud jeho mandanta je spečetěn, snažil se dostat svým povinnostem.

Čtěte také

Norimberský proces: Ve smyslu obžaloby se necítím vinen. Plnil jsem rozkazy

Rozsudek byl vyhlášen až 21. května. Frank byl odsouzen k smrti a jeho jmění propadlo státu. Po vynesení trestu začal předseda senátu přečítat zdůvodnění rozsudku, které mělo 274 stran. Čtení skončil druhý den dopoledne. Krátce po desáté hodině, 22. května, byl K. H. Frank odveden zpátky doceli. Zbývaly mu tři hodiny života.

Krátce po třinácté hodině byl vyveden na dvůr pankrácké věznice, kde se již tísnily stovky lidí. Jeho poprava byla veřejná. Průběh exekuce zaznamenal obhájce Resler:

„O žádostech za milost, které byly podány, nedošlo dosud vyřízení, protože pak podle retribučního dekretu nemá žádost o milost odkladný účinek, musí být rozsudek vykonán. Chcete k tomu něco poznamenat? K. H. Frank jako ve snu s přimouřenými víčky, nepřítomným tichým hlasem, ztraceně, jen jako pro sebe, ale zřetelně, sotva se ovládaje, z posledních sil, s bolestným šklebem kolem bledých úst bez krve, s obličejem teď už zcela strhaným, v němž se úzké rty pohybovaly se zřejmým přemáháním, s netajeným vědomím marnosti promlouval svůj poslední proslov: Německo musí žít, i když my musíme zemřít.“

Poslechněte si celé Návraty časem, které se věnují procesu s K. H. Frankem.