Nejmladší oběšený a zapomenutá oběť procesu se Slánským. Kdo byli Rudolf Margolius a Josef Frank?

Mezi obžalovanými ve vykonstruované skupině Rudolfa Slánského byl Josef Frank jedním z nejvýše postavených komunistů: byl zástupcem generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského. 

Čtěte také

„Hovoří mrtvý člověk.“ Důvěra v proces se Slánským nebyla jednoznačná, míní historik

Rodák z Prostějova měl poměrně nízké vzdělání (pět tříd obecné školy a čtyři třídy reálky), podle všeho byl ale schopným organizátorem, aktivním od 30. let ve strukturách KSČ, v odborech i spotřebním družstevnictví.

Prakticky celou válku prožil v nacistických koncentračních táborech. Vzhledem k funkci pomocníka táborového velení v oddělení „arbeitsstatistik“ ovlivňoval pracovní nasazení mnoha spoluvězňů.

Spolupracoval s vyšetřovateli

Frank byl zatčen jako jeden z posledních mezi obžalovanými, koncem května 1952. S vysokou pravděpodobností věděl, do jak neřešitelné situace se dostal, proto přistoupil na spolupráci s vyšetřovateli a před soudem odrecitoval celé odstavce absurdních obvinění a sebeobvinění, za která potom požádal o nejpřísnější trest.

Čtěte také

Byla to láska na první pohled. Co prožívala Josefa Slánská poté, co jí popravili manžela?

Dostal ho. V tehdejší vypjaté antisemitské kampani byl Frank jedním ze tří obžalovaných v procesu, kteří nebyli židovského původu.

Byl oběšen 3. prosince 1952 ráno o páté, žádost pozůstalých o vydání ostatků k uložení do rodinného hrobu nebyly vyslyšeny a popel všech, na nichž byl trest smrti vykonán, byl Státní bezpečností vysypán na silnice v okolí Prahy.

Josef Frank byl rehabilitován v roce 1963 a v dubnu 1968 mu prezident Ludvík Svoboda udělil vyznamenání Hrdina ČSSR in memoriam.

Proč Margolius?

Z jedenácti oběšených v procesu s takzvanou skupinou Rudolfa Slánského byl nejmladším náměstek ministra zahraničního obchodu Rudolf Margolius. Jeho zařazení do procesu je pro historiky dodnes trochu záhadou: bývalý vězeň nacistických lágrů a řadový člen komunistické strany byl člověkem, o jehož ideálech se nedalo pochybovat.

Čtěte také

Konec Velkého metaře. Jak dopis pro Slánského odstartoval největší politický proces v Československu

Rodák z Prahy a vystudovaný právník měl opačnou zkušenost než mnozí komunisté. Zatímco oni se v meziválečném období snažili podívat do Sovětského svazu, Margolius díky členství v organizaci YMCA cestoval po Evropě a podíval se i do USA.

Kvůli židovskému původu byl v roce 1941 i s manželkou deportován do ghetta v Lodži a později do Osvětimi. Tamní peklo přežil, následoval lágr v Dachau, ze kterého se mu podařilo v dubnu 1945 utéct.

V Praze Margoliovi zjistili, že ve vyhlazovacích táborech byli zavražděni všichni jejich příbuzní. Snad právě tato zkušenost jej přivedla koncem roku 1945 do KSČ.

Podle svědectví manželky vstoupil do strany po těžkém vnitřním boji – měl povědomí o stalinském teroru v SSSR od přítele Pavla Tigrida. Chápal to ale jen jako přechodnou fázi, která se v československých podmínkách nemůže opakovat.

Pochválen a odsouzen

V roce 1948 přijal – na stranický příkaz – místo šéfa kabinetu ministra zahraničního obchodu. Italský komunistický senátor Eugenio Reale, který v únoru 1948 pobýval v Praze, později řekl, že se s Margoliem sešel krátce po 25. únoru: „Šeptal mi: Je příliš brzy, příteli, abych řekl, zda jsme udělali dobře, či ne.“

Čtěte také

Pět mimořádných Portrétů: Před 70 lety se stal Slánský obětí vlastních čistek. Na dno a na šibenici s ním šlo deset dalších

V roce 1949 se Margolius stal náměstkem ministra zahraničního obchodu a řídil sektor obchodu s kapitalistickými zeměmi.

Vyjednal a podepsal několik důležitých hospodářských smluv s Velkou Británií, které měly pro československou ekonomiku znamenat významný přínos západní měny.

Ostatně, byl za to ještě vládou pochválen. V lednu 1952 byl ale zatčen, zařazen do „skupiny“ Slánského a v listopadu 1952 po měsících výslechů a nátlaku v soudním procesu viněn z toho, že sjednával hospodářské dohody se západními zeměmi navzdory přání Sovětského svazu orientovat hospodářství na socialistické země.

Margolius nebyl ani vysoce postavený komunista, ani neměl kontakty s bezpečnostním aparátem, roli zde hrál pouze jeho původ. Po vynesení rozsudku byl 3. prosince 1952 v Praze oběšen; před smrtí ještě napsal dva dopisy – manželce a synovi.

Poslechněte si celý pořad Dokument Plus, ve kterém historik Zdeněk Doskočil přibližuje životní příběhy Josefa Franka a Rudolfa Margolia.