Nevěřím tomu, že máme jednu spřízněnou duši. Láska nemusí být drama, radí psychoterapeutka Šetinová

Ve své terapeutické praxi se Markéta Šetinová často setkává s tím, že lidé mají o vztazích  nerealistická očekávání a mylné představy. Jedním takovým vžitým stereotypem je fenomén spřízněných duší – tedy že pro každého existuje jeden ideální, „osudový“ protějšek.

Čtěte také

Vojtko: Vztah je vědomá péče, ne práce. V pohádkách už nevidíme, že princ z Popelky po letech šílel

„Můj názor je, že jsou lidi, se kterými jsme více kompatibilní, a lidi, se kterými méně – a že máme tím pádem více spřízněných duší. Nevěřím tomu, že je jeden člověk, se kterým si sedneme a toho musíme najít. Věřím, že je spousta lidí, se kterými dokážeme vybudovat stabilní, spokojený, dlouhodobý vztah. Tento pohled možná není tak romantický, ale je v něm velká naděje,“ komentuje zakladatelka institutu Moderní láska.

Hojně však naráží i na další romantizované představy, které nemusí odpovídat skutečnému prožívání lásky v partnerském vztahu:

„Obzvlášť, že láska má být dramatická, že v ní mají být velká gesta a že to je velká vášnivá věc. Samozřejmě někdy ano, ale všichni, kdo jsme nějaký čas byli v dlouhodobých vztazích, víme, že láska je častěji obyčejná, že jsou to spíš takové ty běžné středy, kdy řešíme logistiku a občas si spolu dáme kafe. Že to nejsou pozvánky na Maledivy, diamantové prsteny a velká vyznání lásky.“

Láska versus plátno

Problematické vzorce v lásce a romantických vztazích prý často přejímáme z filmové a seriálové tvorby.

Čtěte také

Láska nebeská dnes? „Vadí mi komentování těl,“ říká novinářka. „Je to nadsázka,“ míní publicistka

„Typická zápletka je, že jsme nejdřív nepřátelé nebo že mě ten druhý přesvědčuje a já ho nechci. A že když se budeme hodně snažit a půjdeme přes odmítnutí, tak se to povede. Že tohle je ta krásná láska, ten romantický příběh,“ ilustruje Markéta Šetinová.

„Rozumím, že to je zajímavá zápletka, ale v běžném životě bych to jako terapeutka určitě nedoporučila. Za prvé bych nedoporučila jít přes odmítnutí. V dnešní společnosti hodně ctíme respekt a to, že lidé mají jít do vztahů, ve kterých je oboustranný zájem,“ upozorňuje a pokračuje:

„Za druhé: velké dobývání nemusí znamenat velkou lásku. Je úplně v pořádku začít vztah tak, že oba dva máme zájem, v klidu spolu ten vztah rozvíjíme a neděje se tam žádné velké drama. To drama pak může vést spíš k nějaké toxické dynamice, kdy velkou láskou omlouváme chování, které je bez respektu, nebo které je třeba až na hraně psychického nebo fyzického násilí.“ 

Že se člověk octl ve vztahu který je toxický nebo manipulativní nemá vždy jasně rozpoznatelné rysy:

Čtěte také

„Být si navzájem zdrojem odolnosti.“ Vojtko o dlouhodobých vztazích, které „nejsou makačka“

„Není jedno znamení, často je to taková skládačka. V každém fajn dlouhodobém vztahu občas bude nějaký konflikt, občas řekneme zraňující věci, které tak třeba nemyslíme. V toxických vztazích je to ale něco, co se děje opakovaně a často se to s časem zhoršuje. Druhá strana s námi věci neřeší, nedokáže se třeba omluvit, věci se neposouvají – není tam společná práce na tom, aby ten vztah byl lepší,“ popisuje Šetinová.

Jediný jednoznačně varovný signál podle Šetinové je, pokud se ve vztahu objeví jakákoliv forma násilí:

„To je znamení, že člověk má ze vztahu odejít. Pokud se v něm cítí dlouhodobě nedobře, je izolován od svého okolí, má pocit, že nemá svobodu si žít svůj život. Je tam dlouhodobě nějaké ponižování a výčitky. Pak má člověk přemýšlet o tom, jestli v tomto vztahu chce být.“

Jak si neromantizovat toxické filmové vztahy? Jaký je rozdíl mezi chemií a kompatibilitou? Poslouchejte celý rozhovor v audiu nahoře.