Nezávislost státu jde ztratit lehce, znovu ji získat je daleko složitější, připomíná historik s odkazem na nedoceněný triumf Beneše

„Prezident Edvard Beneš byl tehdy v americkém Chicagu, kde působil jako profesor,“ říká historik Jiří Plachý. Po přijetí tzv. mnichovské dohody (29. září 1938) Beneš na nátlak Němců abdikoval (5. října 1938) a 22. října odletěl do Londýna. Chamberlainova vláda si vymínila, že Beneš nebude v Londýně politicky aktivní, sám měl také v úmyslu přesun do Chicaga, už v červenci se ale do britské metropole vrátil.

V Československu bylo dusno – lidé přesto zakládali odbojové skupiny jako např. Obrana národa či Petiční výbor Věrni zůstaneme. Souběžně se rozbíhaly akce v zahraničí, které chtěly, aby byla exilová vláda i prezident Beneš znovu uznáni jako legitimní.

Historik Plachý dodává: „Na podzim 1939 byl v Paříži ustaven Československý národní výbor, který Francie i Velká Británie uznaly jako zárodek budoucí exilové vlády. A když v květnu 1940 padl v Británii Chamberlainův kabinet a k vládě se dostal Churchill, mohlo ,uznávání‘ naší politické reprezentace pokračovat.“

Nejasný mandát Beneše

„Byl v tom ale háček, protože vláda byla uznána jen jako prozatímní. Mohl za to právně nejasný mandát prezidenta Beneše. Britové totiž tvrdili, že v říjnu 1938 právoplatně abdikoval.“ Protiargumentace zněla, že byly všechny státoprávní změny v důsledku mnichovské dohody po 30. září 1938 vynucené, a tak od počátku neplatné.

Čtěte také

Co si myslel Edvard Beneš? Jeho tajemník Eduard Táborský to možná věděl

„Britové na to po jistém váhání přistoupili a tato tzv. teorie právní kontinuity je součástí našeho právního řádu dodnes. Prozatímnost československé exilové vlády v Londýně skončila 18. července 1941, kdy byla Velkou Británií a Sovětským svazem uznána jako vláda řádná,“ doplňuje historik.

Londýn navíc pravidelně zpracovával hodnocení domácího odboje a české země z tohoto hodnocení vůbec nevycházely dobře. „Český odboj byl ale už vyčerpaný nacistickými údery, nacisté si také velmi hlídali v českých zemích koncentrovanou zbrojní výrobu, takže na každý projev byť jen nesouhlasu reagovali velmi tvrdě,“ vysvětluje Plachý.

Zásadní přelom přišel až s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu 1942. Exilová reprezentace rázem získala příslib obnovy státu v „předmnichovských hranicích“, anulování celé mnichovské dohody a také souhlas s poválečným odsunem Němců z území státu.

Čtěte také

Edvard Beneš, prezident těžkých chvil Československa. Obnovu státu zaplatil svým zdravím

Na straně jedné se začalo „slavit“ – ostatně byla to tříletá snaha i Edvarda Beneše. Doma se ale nacisté začali brutálně mstít. Rodiny exulantů se staly terčem nacisty vyhlášené akce E (Emigrantem). „Zaměřena byla na rodiny vojáků a politiků v exilu. Zřídili si k tomu zvláštní internační tábor ve Svatobořicích, kde řada z nich žila až do konce konfliktu,“ popisuje Plachý. „Mnoho dalších příbuzných těchto exulantů zahynulo i v koncentračních táborech,“ dodává.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli bylo jednoduché uznání naší exilové vlády, historik Plachý odpovídá: „Jednoduché to rozhodně nebylo. Přitom šlo o jeden z nedoceněných triumfů prezidenta Beneše – to by se mu samozřejmě nezdařilo, kdyby mu nepomáhaly tisíce mužů a žen. Celý proces naznačuje, jak lehce jde ztratit státní nezávislost – a jak složité je získat ji zpět.“

Celý pořad Jak to bylo doopravdy najdete v audiu, připravila Ivana Chmel Denčevová.