Nevím, jaké jsem měla hračky a jak vypadal náš byt… Příběh Věry Meisels

Na sklonku loňského roku jsme spolu s kolegy z neziskové organizace Post Bellum zhruba měsíc natáčeli v Izraeli rozhovory s lidmi, kteří pocházejí převážně z českých zemí nebo ze Slovenska, za různých pohnutých okolností přežili holocaust - a po válce (většinou v letech 1948-1949) se vystěhovali do židovského státu. Patří k nim i Věra Meisels, které budou věnovány nedělní Příběhy 20. století.

Všechna „izraelská“ svědectví budeme zveřejňovat v našem pořadu – a postupně je najdete také na webu www.pametnaroda.cz

Pozdější básnířka a výtvarnice Věra Meisels se narodila 11. června 1936 v Prešově, v asimilované židovské rodině. Maminka se jmenovala Cecilie (říkalo se jí Lili), otec byl Zoltán Meisels a s bratrem Moritzem provozoval větší kovářskou dílnu. Věra má o čtyři roky starší sestru Alici, přezdívanou Aliska.

Věra se narodila na sklonku starého světa. Po rozpadu Československa a vzniku Slovenského štátu strádali Meiselsovi stejně, jako všichni ostatní Židé v zemi, v druhořadém postavení mohli jakž takž přežívat do roku 1942, do doby, kdy úřady zahájily deportace na Východ.

Věra Meisels2

Tehdy byly „holky Meiselsovy“ na návštěvě u prarodičů v Trebišově; zatčení se vyhnuly díky křesťanské služebné Maryšce, která je u sebe schovala během protižidovské razie a po dvou dnech je poslala vlakem domů.


Do paměti se mi vryly různé momenty a obrazy, nemám z té doby uspořádané vzpomínky. Dnes už leccos vím, hlavně od sestry, která se však k holocaustu vrací velmi nerada. Nevzpomínám si například, jaké jsem měla hračky, jak vypadal náš byt nebo dětský pokoj.

Ještě ve dvaačtyřicátém dostala rodina předvolání do transportu, který mířil do Polska. Meiselsovi deportaci znovu unikli - z vlaku je „vytáhl“ muž, který arizoval jejich dílnu a prohlásil je za hospodářsky nepostradatelné Židy. Koncem srpna 1944 začalo Slovenské národní povstání, a krátce poté Věřin otec a strýc rozhodli, že se i s rodinami schovají v horách.

Ukrývali se asi šest týdnů, dokud jim nedošlo jídlo. Na pobyt v bunkru, na chlad a dlouhé dny, kdy nikdo neměl sílu věnovat se dětem, si Věra pamatuje dobře - a také na chvíle, kdy si dospělí uvědomili, že zimu v horách nepřežijí, a vydali se na cestu do jakési vesnice.

Čekalo je zatčení a koncentrační lágr v Seredi, odkud byli Věřin otec a strýc posláni do Sachsenhausenu, teta do Ravensbrücku a Věra s Aliskou a maminkou do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Přežili jen proto, že se válka chýlila ke konci, blížila se sovětská armáda, a tak byl jejich transport v Osvětimi „přesměrován“ do terezínského ghetta. Dorazili tam 23. prosince 1944, v Terezíně se pak Věra, Aliska i jejich matka Cecilie dočkali porážky nacismu. Vrátil se i otec Zoltán Meisels, členové širší rodiny většinou zahynuli.

Rádi bychom Vás pozvali na komentované promítání našich izraelských nahrávek, které se bude konat v neděli 24. ledna od 20:00 v pražském kině Ponrepo.

autor: adr
Spustit audio