Nesnesitelná hudba

Těžko říct, zda umístění dunícího reproduktoru do cely neporušuje ženevskou konvenci o ochraně práv válečných zajatců, konkrétně pak zákaz vězně zastrašovat. Američtí vyšetřovatelé se mohou hájit, že provozují muzikoterapii, jakousi léčbu či převýchovu uměním. V dnešním věku globalizace je ostatně pouze otázkou času, kdy Iráčané budou Metallicu běžně slýchat z rádia jako cosi, co patří ke kultuře jejich osvoboditelů. Z dnešního pohledu iráckých válečných zajatců ovšem heavymetalová produkce představuje kruté mučení. Dost možná soudí, že nastává konec světa, a jejich děs může být takový, že vyšetřovatelům řeknou i to, co nevědí. Například kde jsou Saddámovy neúspěšně hledané a dost možná také neexistující zbraně hromadného ničení.

Zneklidňující je to, že hudba z diskotéky vyvolává hrůzu v zemi, kde lidé byli ještě nedávno uvyklí fyzickým trestům, jako je useknutí prstu za dezerci z armády nebo odstranění jazyku za kritiku prezidenta. Můžeme to jistě odbýt jako strach z neznámého, nicméně není hodno úvahy, proč heavy metal neděsí i nás? Co když je ten instinkt iráckých vězňů, kteří se i díky jazykové bariéře domnívají, že k nim z reprobeden promlouvá ďábel, správný? Co když je svět skutečně ohrožen, jenomže ohlušeni diskotékou to už neumíme zaregistrovat? Možná by stálo za to neptat se iráckých vězňů na zbraně a raději je vyslechnout ve věci toho strachu z Metallicy.