Neprozíravý krok Vatikánu

Nejméně od poloviny 19. století dochází v katolické církvi k polarizaci. Působí ji napětí mezi tradicí a modernou. II. vatikánský koncil vyhlásil vstřícný postoj církve k moderní společnosti. Ten ale nedošel v církvi stoprocentního souhlasu. Vyvolal dočasnou krizi: opouštění řeholí, rezignace na kněžství i desorientaci četných věřících.

V naší zemi jsme nemohli sledovat koncil zblízka, měli jsme starosti s komunistickou persekucí. Převážná většina věřících přesto závěry koncilu uvítala.

V zemích, kde jsou katolíci početnější a kde prožívali pokoncilní krizi intenzivněji, tomu bylo jinak. Část z nich (nevím, jak velká, řekněme že významná menšina) byla koncilem zaskočena. Nostalgicky vzpomíná na časy, kdy se zdálo vše tak jasné, neboť církev připomínala bezpečnou uzavřenou pevnost. Někde dokonce vznikly dvě komunity (kněží i věřících), které se prakticky ignorují.

Kněží, kteří nepřijali závěry koncilu, vytvořili organizaci Bratrstvo Pia X. Stojí za nimi i laici. Ve Francii je jich prý sto tisíc. Do čela hnutí se postavil arcibiskup Marcel Lefebvre. Proti vůli Pavla VI. i Jana Pavla II. začal světit kněze i biskupy. Vytvářel "svou" církev. Jeho svěcení byla dle církevního práva sice platná, leč nedovolená.

Proto byl automaticky i se svými svěcenci exkomunikován a jeho hnutí pokládáno za schizmatické (rozkolnické). Dialog s ním i jeho stoupenci, "lefebvristy", nebyl možný. Jejich neústupné trvání na zaujatých postojích připomíná mentalitu, jíž říkáme "sektářská". Přesto se těší určitým sympatiím těch kněží a laiků, kteří nesou trpce okrajové postavení církve v moderní společnosti, mají potíže s jejím misijním posláním a teskně vzpomínají na doby "bezpečné pevnosti".

Lefébvristům se dařilo některé získat. Dokonce světili další kněze, např. v Polsku. Vznik rozkolnické církve s ambicemi celosvětového působení se stal reálnou možností.

Mnozí křesťané si uvědomují netotožnost, ba napětí mezi směřováním současné civilizace a podstatou víry v Ježíše Krista, o němž věří, že se sám Bůh stal v jeho osobě člověkem. Jsou ostatně zaznamenána jeho slova: "Mé království není z tohoto světa." Tito křesťané - včetně posledních papežů - si uvědomují, že splní své poslání ve světě pouze věrností evangeliu. To je úkol nesnadný nejen prakticky, ale i teoreticky, neboť co je autenticky křesťanské? Je tu riziko, že za ně bude vydáván fundamentalismus, zejména když se ho ujme fanatická rozkolnická církev. Jak tomu předejít? Jde vlastně o problém politické (přesněji církevně politické) povahy.

Po posledním koncilu změnil Řím vztah k disidentům v církvi. Je smířlivější. Vzpomeňme jeho postoj k požadavkům českých reformních kněží po 1. světové válce: tehdejší papež je odmítl jediným slovem "indiscutabile"; následoval rozkol a vznik Církve československé (s pozdějším přívlastkem "husitská"), tehdy s téměř milionem členů. Poslední papežové proto volí trpělivý dialog, např. s "teology osvobození". Benedikt XVI. to zkusil i s rozkolnickým hnutím "lefebvristů". Aby zmírnil napětí, umožnil těm, kdo o to stojí, slavit mši sv. dle "předkoncilního" misálu. Když ho Bernard Fellay, po zesnulém Lefebvrovi představený Bratrstva Pia X.., nedávno požádal o zrušení exkomunikace, uvítal to jako vstřícný krok druhé strany. Vstřícné kroky je radno neodmítat.

Tento však není bez rizika. Výhrady "lefebvristů" k poslednímu koncilu trvají. V zájmu jednoty papež přesto přijal do plného společenství církve i čtyři biskupy, které si předtím podle svých osobních měřítek vyvolil Marcel Lefebvre. Jeden z nich, Richard Williamson, se veřejně projevil jako vyznavač ideje "osvětimské lži". Popírá existenci plynových komor. V koncentrácích prý zahynulo "jen" 300 000 Židů...

Víme bezpečně, kolik Židů zahynulo v zemích obsazených nacisty.. Známe počty transportů i evidenci samotných nacistů. Židé byli vražděni nejen v lágrech, ale i sonderkomandy na východní frontě. Po válce bylo možno spočítat i uprázdněná místa po těch, kteří se nevrátili. Těch šest milionů je poctivý součet. Je ten nehorázný Williamsonův výrok projevem ignorance, omezenosti či zloby? - Uvažme sektářskou mentalitu lefebvristického prostředí. Hnutí, které sází vše na tradici, snadno spolkne z minulosti i to, čeho je třeba se zbavit. K neblahé části katolické tradice patříval i nevraživý postoj k Židům vůbec. Té myšlenkové veteši učinila konec 2. světová válka s holocaustem. Jak vidno, v myslích skalních tradicionalistů přežívá jako skanzen.

Smířlivý papežův krok byl i koupí zajíce v pytli. Dotkl se Židů i mnohých křesťanů, především katolických, včetně biskupů. Vatikán se ústy svého tiskového mluvčího i samotného papeže od výroků Williamsona distancoval a požaduje jejich odvolání (distancovali se i ostatní ze čtveřice Lefebvrových biskupů). - Vím, že původní papežovo rozhodnutí vyvolalo u mnoha katolíků konflikt svědomí. Dnes si myslím, že celá ta peripetie za to stála. Vždycky jsem si vážil analytického intelektu i myšlenkové poctivosti kardinála Ratzingera jako autora brilantních textů. Věřím, že nedávná zkušenost ho učiní i předvídavým praktickým politikem. Je to dobrá lekce i těm, pro něž máme souhrnné označení "vatikánská byrokracie".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .