Nemocný Castro

30. říjen 2006

Ve snaze vyvrátit spekulace o své smrti se Fidel Castro po šesti týdnech ukázal v televizi. Odvysílané záběry ovšem sotva rozptýlí spekulace, že je na tom zdravotně doopravdy špatně. V dokumentu byl k vidění osmdesátiletý pacient, navlečený do sportovní kombinézy, který křečovitě předvádí scénky, jak umí chodit, číst noviny či telefonovat. Ani ta nejlepší lékařská péče, které se mu nepochybně dostává, ale nemůže zastavit čas, ve kterém člověk chřadne bez ohledu na to, jak je vlivný či bohatý.

Fidelův problém nespočívá v tom, kdy a zda vůbec ho lékaři pustí do práce. Tou už je stále zřetelněji jeho pouhá existence. Castro je přežívajícím symbolem éry, která skončila. Vládnul příliš dlouho, příliš autoritářsky a příliš sám na to, aby kdokoli jiný mohl v jeho politice pokračovat. Představa diktátorů, že lepší svět lze vybudovat potlačováním osobních svobod, a že obecné dobro ospravedlňuje represi vůči lidem jiného přesvědčení, je iluzí, ať už je zaštítěna ideologií levicovou či pravicovou. Nic na tom nemění rituály, kterými davy s vlaječkami vyjadřují věrnost vůdcům. Pokud ta věrnost není vázána na obecný prožitek svobody, pak s odchodem diktátora bere za své.

Fidel Castro založil svou moc na půlstoletí trvající konfrontaci se Spojenými státy. Co mohlo fungovat ve světě rozděleném železnou oponou a díky strategické pomoci komunistického bloku, postrádá smysl ve světě globalizovaném, který buďto společně vyřeší své problémy, anebo na ty problémy společně doplatí. Když se kubánský vůdce v televizním dokumentu dožaduje toho, aby ho nepřátelé vzkřísili poté, co ho prohlásili za mrtvého, usiluje o nemožné. Není co křísit. Jeho ideologie je klinicky mrtvá.

autor: iho