Nemáme důkazy, že by Zápotocký týral spoluvězně v koncentračním táboře. Za řadou zločinů stál až v 50. letech, připomíná historik Stehlík

21. března 1953 zveřejnila vídeňská pobočka americké tiskové agentury AP zprávu.: „Premiér Antonín Zápotocký – 68 let, bývalý vězeň koncentračního tábora, doložitelně hledaný pro válečné zločiny holandskou vládou –, byl zvolen prezidentem Československa.“

Podobné hoaxy se objevily hned po skončení 2. světové války.

„Po jeho zatčení v roce 1939 až do konce války v roce 1945, má jeho život několik zajímavých otoček souvisejících s počátkem války a dobré komunikaci Sovětů s Němci,“ popisuje host pořadu historik Michal Stehlík.

doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Dodává, že jeho „brzké zatčení mu možná zachránilo život“. Další léta totiž trávil v koncentračním táboře Sachsenhausen, válku přežil, ministerské funkce byly velmi brzy obsazeny, přesto – slovy historika Stehlíka – „se stal se mocným mužem. Stál v čele odborů, které byly jakousi ,falešnou‘ politickou stranou.“

Jak mohl přežít koncentrák?

Spekulace o chování Zápotockého ke spoluvězňům se objevily hned po válce. „Lidé se ptali, jak se mohl tak ,starý člověk‘ z koncentráku vrátit? Jak mohl přežít pochod smrti,“ vysvětluje Stehlík.

Čtěte také

Antonín Zápotocký. Tatíček pracujících, nebo dělnický prezident s krví na rukou?

Do příběhu bylo krátce po válce zapojeno Nizozemsko, protože týraní vězni měli být jejich občané. V archivech jde najít dokument ze srpna 1946:

„Z důvodu, že se Československem šíří informace, že poslanec Zápotocký měl týrat nizozemské občany vězněné v koncentračním táboře Sachsenhausen, a že proto nizozemská vláda požádala o jeho vydání. Nizozemské vyslanectví prohlašuje, že vláda jeho Veličenstva o vydání Zápotockého nepožádala“. 

Ovšem tím spekulace zdaleka neskončily – v dokumentech CIA, stejně jako v dalších archivech najdete další. Ještě v roce 1990 přišel na nizozemské velvyslanectví dotaz, zda opravdu Zápotocký vězně týral. 

Zajímavé je, že tuto „šeptandu“ zřejmě nikdy veřejně neprobírali sami komunisté, dokonce ani Zápotocký. A kdyby se potvrdilo, byl by to pro něj velký problém.

Když se pak po roce 1990 začaly otevírat nejrůznější kauzy spojené s komunistickým režimem, byl zveřejněn nejen dopis nizozemského velvyslanectví ale i údajné svědectví pamětníka Jaroslava Čáslavského, který do vzpomínky zamotal i Miladu Horákovou. Také tvrdil, že existují mikrofilmy, které on sám předával.

Čtěte také

Rok 1953: Měnová reforma aneb Antonín Zápotocký jde mezi lid

Kdo by ale mohl beztrestně fotit v koncentračním táboře? Vězni určitě ne, takže leda příslušníci SS nebo správy koncentračního tábora. K potvrzení viny ale potřebujeme důkazy. Z archivních dokumentů pouze víme, že oficiálně nikdy žádné pátrání neproběhlo – ze strany československých úřadů a ani nizozemských.

Když na Zápotockého vzpomínal spoluvězeň Josef Šárka, napsal: „Netajil se svým komunistickým přesvědčením a své názory otevřeně projevoval. Holanďané na komandu byli katolíci, kteří nenáviděli nacisty i komunisty. A když se Zápotockého někdo už v osvobozené vlasti ptal, zda řezal Holanďany, odpověděl, že ,řezal‘, ale jen stejnojmenné dřevěné pantofle.“

„Zápotocký vězně v koncentračním táboře netýral, nemáme k tomu žádný doklad. Ale stál reálně za řadou zločinů v 50. letech minulého století,“ připomíná v závěru historik Stehlík.

Celý pořad Jak to bylo doopravdy připravila Ivana Chmel Denčevová. Víc si poslechněte v audiozáznamu.