Nejvíc mi vadilo týrání mých dětí. Příběh Drahomíry Šinoglové, její rodiny, manželů Roubalových a Jána Čarnogurského
Když člověk vede rozhovor s někdejším slovenským disidentem, právníkem a po roce 1989 politikem Jánem Čarnogurským, má chvílemi pocit, že před ním sedí dva lidé. O komunistickém období, v němž obhajoval politicky pronásledované, mluví Ján Čarnogurský věcně a chytře, byl to tehdy statečný člověk s velkým smyslem pro spravedlnost, který riskoval pro druhé.
Přijde-li řeč na Putinovo Rusko (a teď i na ruskou agresi na Ukrajině), spravedlivý pohled na události i jednotlivce se vytrácí, logická argumentace je pryč.
Absurdní případ Drahomíry Šinoglové z počátku 80. let připomíná „lepšího Čarnogurského“. Byl jejím právním zástupcem.
Říká, že profesi advokáta mohl před listopadovým převratem bez větších obtíží vykonávat, dokud nepřekročil pomyslnou červenou čáru: „A to jsem udělal právě v cause paní Šinoglové, za to mne vyhodili z advokacie.“ Čarnogurský už předtím hájil oběti politických procesů, po případu Šinoglová s ním komunistický aparát „ztratil trpělivost“.
Drahomíra Šinoglová se narodila jako Svobodová v červenci 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku. Vystudovala střední ekonomickou školu (maturovala roku 1970) a nastoupila jako podniková kontrolorka.
Vzápětí musela k politické prověrce: „Ptali se lidí, jaký mají názor na sovětskou okupaci v osmašedesátém. Řekla jsem, že názor mám, a to jen jeden – nikoli dva, jako tehdy většina lidí, tedy jeden pro sebe a druhý pro oficiální použití. A řekla jsem ovšem také, že nejsem v KSČ, tudíž nejsem povinná se jim zpovídat.“ Z práce ji vyhodili. Na konci téhož roku se vdala za absolventa průmyslovky Jana Šinogla, záhy se jí narodila dcera a šla na mateřskou dovolenou.
Manželé Šinoglovi příliš neskrývali nechuť k restaurovanému totalitnímu režimu, nebyli straníci, nesměli cestovat, nicméně do roku 1977 žili v podstatě obyčejný život se dvěma dětmi (Miroslavou a mladším Janem).
Osobně neznali nikoho z disentu, ale poslouchali zahraniční rozhlas a měli tak přehled o dění v zemi (stejně jako ho mohl mít každý). Sledovali dění kolem Charty 77 – a po smrti jednoho z jejích prvních mluvčích, filosofa Jana Patočky, se vydali na policejně ostře sledovaný pohřeb.
Zjistili si také adresu spisovatele a chartisty Pavla Kohouta, kterého navštívili s tím, že by chtěli mít přístup k samizdatovým publikacím a kontakt s opozicí, aby mohli v mezích svých možností pomáhat. Kohout je odkázal na jim bližší brněnské přátele, seznámili se tak kupříkladu se spisovatelem Janem Trefulkou. Půjčovali si od něj knihy nežádoucích autorů, některé dál přepisovali na vlastním psacím stroji.
Státní bezpečnost rodinu podle všeho nějakou dobu sledovala. Jan Šinogl pracoval jako opravář elektrospotřebičů, jezdil po domácnostech a potřebný materiál skladoval doma, aby se pro něj nemusel denně vracet do podniku.
V březnu 1980 vpadla do domu Šinoglových ve Strachoticích (říkalo se mu Starý mlýn) policie a příslušníci SNB provedli prohlídku, kterou odůvodnili podezřením z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. „Manžel měl při každé kontrole a inventuře všechno v pořádku, k takovému zásahu nebyl důvod,“ vzpomíná Drahomíra: „Muž si myslel, že nás tehdy někdo udal. Já se spíš kloním k tomu, že nás sledovali a potřebovali nás ‚dostat‘.“
V domě našla bezpečnost samizdatové knihy, většinou beletrii a fejetony z edice Petlice, a také psací stroj. Knihy označila za „nepřátelské k socialistickému zřízení“, Jan Šinogl byl obviněn z „přípravy trestného činu pobuřování“ (na údajné rozkrádání se zapomnělo) a odvezen do vazby v Brně-Bohunicích, kde strávil čtyři měsíce.
S pomocí známých z disentu mu Drahomíra Šinoglová našla bratislavského advokáta Jána Čarnogurského: „Prohlásil, že bude takové politické případy dál hájit, přestože to představovalo riziko a měl už několik dětí... Bylo to velmi náročné období. Finančně, fyzicky i psychicky. Neustále jsem cestovala mezi Bratislavou, Brnem a Znojmem… Asi za dva měsíce obvinili i mě.“
Vyšetřovatelé Drahomíru Šinoglovou opakovaně předvolávali k výslechům do tehdejšího sídla StB ve Znojmě „na krajzáku“: „Nebo mě odtáhli i bez předvolání. Vyslýchali mě dokonce i se synem Honzíkem. Výslech trval několik hodin, syn to nesl těžce. V jedné chvíli se na vyšetřovatele nekontrolovaně rozkřičel. To mi vadilo nejvíc, to psychické týrání a ničení dětí. Pokoušela jsem se jim také vysvětlit, že musím pro dceru do školy. Odvětili, že se o to nemám starat, že to zařídí. Odpověděla jsem, že je tedy budu žalovat za únos dítěte, že jim k vyzvednutí dcery souhlas nedávám. To je rozčílilo a byl to jeden z nejhorších výslechů.“
Obvinění Jana Šinogla posléze StB stáhla a soustředila se na Drahomíru jakožto hlavní aktérku podvratné činnosti (rozuměj: šíření nepovolené literatury – uškodilo jí mimo jiné, že uměla dobře psát na stroji). Součástí vyšetřování se staly i různé posudky, jimiž bezpečnost mimo jiné „dokladovala“, že manželé Šinoglovi nežijí „řádným životem socialistických občanů“, a které sepisovala předsedkyně národního výboru ve Strachoticích Kamila Růžičková.
Dne 30. září 1980 odsoudil Okresní soud ve Znojmě (předsedal mu Vladimír Svoboda) Drahomíru Šinoglovou k ročnímu nepodmíněnému vězení. „Byl to šok. I pro doktora Čarnogurského, který mě předtím uklidňoval, že z toho bude jen podmínka, že nemají žádné přímé důkazy.
V podmínku věřili i zástupci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).“ V soudní síni byla tehdy přítomna tzv. organizovaná veřejnost – spolehliví členové KSČ. Dne 3. listopadu 1980 se Drahomíra odvolala, avšak i další soud v Brně (předsedal Josef Procházka) verdikt potvrdil.
Ján Čarnogurský hájil svou klientku dobrou argumentací, ale nakonec byl obviněn, že nejednal ve prospěch obviněné, ale ve prospěch její trestné činnosti a práci obhájce nesměl nadále vykonávat: „Za socialismu nebyl advokát svým pánem, pracoval jsem jako zaměstnanec advokátní poradny a měl jsem povinnost vybrat od klientky nějaké peníze – a oni mě mimo jiné obvinili, že jsem od paní Šinoglové vybral málo, a tím jsem prý porušil hospodářské zásady právní pomoci.“
Ján Čarnogurský se pak živil mimo jiné jako řidič a podnikový právník, těsně před zhroucením komunismu byl jako opoziční aktivista zatčen a obviněn z podvracení republiky.
Začátkem ledna 1981 dostala Drahomíra Šinoglová předvolání k nástupu do věznice v Brně – na 5. února. Mezitím přišla do jiného stavu a podala žádost o odklad nástupu trestu, na což měla jako těhotná nárok.
Soud však žádosti nevyhověl (těhotenství prý nebylo průkazné) a Drahomíra se začala skrývat, nejprve v bytě rodičů, pak v Častrově na Vysočině u manželů Pavla a Věry Roubalových (oba podepsali Chartu 77, Pavel byl členem VONS). V té době po ní Sbor národní bezpečnosti vyhlásil celostátní pátrání. Potřebovala se schovávat pár týdnů, než těhotenství pokročí a dostane potřebná lékařská potvrzení.
Protože Roubalovi žili pod stálým dohledem policie, vytvořil Jan Šinogl pro svou ženu úkryt ve velkých akumulačních kamnech, z nichž vyndal šamotové cihly. V březnu 1981 dělala StB u Roubalových domovní prohlídku.
Věra Roubalová vzpomíná: „Sotva jsem stačila Mirku – tak jsme Drahomíře říkali – schovat do těch akumulaček. Prohlídka byla důkladná, našli samizdaty a psací stroje… Na akumulačkách jeden z policajtů chvíli seděl, poklepával na ně prsty – a ptal se, proč v nich netopíme. My jsme říkali, že nám stačí jedna kamna, že jsme takoví blázniví ekologové, což byla shodou okolností pravda… Mirku naštěstí nenašli, byla v úkrytu asi šest hodin.“
I v domě Šinoglových prováděla mezitím StB opakované prohlídky a nakonec nechala Janu Šinoglovi doručit soudní výzvu, podle níž se měla jeho žena dostavit na odborné vyšetření k primáři gynekologie ve Znojmě, aby se tak vyvrátilo či potvrdilo její těhotenství. Současně se bezpečnost dál pokoušela Drahomíru zatknout a obšancovala znojemskou nemocnici.
„Měla jsem strach, aby mě nesebrali, abych pak nerodila jako vězenkyně. Přišla jsem tedy v přestrojení za starou ženu a v jiný čas, než čekali. Moje sestra v té nemocnici pracovala, propašovala mě dovnitř zadním východem a pak služebním výtahem. Překvapený primář mě vyšetřil, ale odmítal mi dát potvrzení o těhotenství, s tím, že sdělí výsledek důstojníkovi StB po telefonu. Řekla jsem, že si sednu a bez toho papíru neodejdu. Nakonec jsem ho dostala,“ říká Drahomíra Šinoglová.
Soud posléze rozhodl, že smí nastoupit do vězení až šest měsíců po porodu. Syn Pavel přišel na svět na konci srpna 1981.
V únoru 1982 podala Drahomíra další žádost o odklad nástupu trestu, který zdůvodnila nemocí (potvrzenou lékařem, měla angínu, brala antibiotika). Dne 1. března 1982 odvezl Jan Šinogl syna Pavla na povinné očkování, pak ho vrátil k matce a odjel do práce.
Zanedlouho dorazilo k domu ve Strachoticích několik policejních aut: „Přijeli mě zatknout a odvézt do věznice. Schovala jsem se v ložnici, ale policie překonala několik zamčených dveří. Muž, který to nařídil, poručil dvěma esenbákům, aby mi nasadili pouta. Měla jsem u sebe Pavlíka a ti dva příkaz neuposlechli. Bylo vidět, že je jim to proti srsti. Teprve když na ně velitel potřetí zařval, nasadili mi pouta. Už jsem nemohla syna pevně držet. A přiskočily dvě ženské ze sociálky – já jim říkám jezinky – a syna mi z náruče vytrhly.“
Malý Pavel byl odvezen do kojeneckého ústavu, odkud se ho manželovi podařilo „vytáhnout“, byť s obtížemi. Drahomíra Šinoglová skončila ve vězení v Brně a poté v ženské věznici v Opavě. O její případ se staral VONS, informovala o něm zahraniční masmédia, příběh matky odtržené od dítěte budil zájem a odpor.
Za mřížemi zůstala Drahomíra měsíc – a pak jí prezident Gustáv Husák udělil zcela výjimečnou milost. Den po jejím uvěznění vyvolala učitelka osmiletého Jana Šinogla k tabuli a vyzvala ho, aby celé třídě oznámil, kde je teď jeho maminka. Dcera Miroslava nesměla navzdory výbornému prospěchu studovat. Pronásledování a šikanování rodiny Šinoglovy trvalo až do roku 1989. Bylo dílem desítek lidí. Nikdo z nich se neomluvil.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, k nimž tentokrát přispěly i spolupracovnice Paměti národa Karolína Antlová a Andrea Jelínková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
