Největší sociální reforma

Největší reforma sociálního systému od listopadu 1989. Tak prezentuje ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach dlouhý seznam zákonů, který právě předkládá a který mění poměry ve společnosti nepochybně významně. Velká akce to je nepochybně, je to ale reforma?

Pro Škromacha či jeho úředníky svědčí řada argumentů. Současný systém má problémy s tím, že vytváří propast chudoby. Řada lidí žije pouze na sociálních dávkách, i když by mohli pracovat. Nedělají však, protože se jim nevyplatí přijít o sociální dávky. Jde o dvě stě padesát tisíc lidí, nejméně polovina z nich přitom z dávek ještě živí rodinu. Reforma si tedy bere za úkol naučit je pracovat. Několika úpravami mění způsob výplaty dávek. Pokud tedy začnou pracovat, mohou se spolehnout, že si přilepší měsíčně o pár tisíc. A pokud se snažit nebudou mohou přijít o část dávek, konkrétně až sedm set korun. Takový je hlavní problém, který reforma řeší.

Další potíží systému je fakt, že lidé stále utíkají před nezaměstnaností do důchodu. Škromach učinil některé úpravy - připustil, že může i důchodce vydělávat a zpřísnil podmínky předčasných důchodů. Poslední čísla však ukazují, že se proud nezastavil. Předčasný útěk z pracovního trhu řeší řada starších lidí také invalidními důchody.

Škromach zpřísnil i nemocenskou. Tady byl úspěšnější, když se lidem méně vyplácí zůstavat doma. Další zlepšení slibuje pravidlo, podle kterého prvních čtrnáct dnů platí nemocenskou zaměstnavatel. Tento krok je chytřejší, než se zdá na první pohled. Řada zaměstnavatelů totiž posílá své lidi na státní nemocenskou, když pro ně nemají práci. Teď už se jim nebude tolik vyplaácet.

Čtvrtým motivem reformy jsou dávky na bydlení. Protože se bude deregulovat nájemné, je nutné chránit občany státní podporou, aby jejich náklady na bydlení nepřekročily třicet procent příjmů. A pokud by přesto dávky nestačily, aby člověk měl alespoň životní minimum, doplatí mu obce doplatkem na bydlení. Tato reforma je sporná. Má složitý mechanismus, který má jediný účel - vyloučit z dávek státní podpory ty, kteří platí vysoké tržní nájmy. Je to nespravedlivé k těm, kdo mají například průměrný plat, tržní nájmy je však srazí na hranici životního minima. Takových lidí může být i sto tisíc. Stát od nich pouze vybírá daně a dál se o ně nestará.

Zřejmě nejvíc slibuje pátý díl reformy - změna v dotacích sociálním službám. Zde dosud přežíval ryzí bolševický model, kde státní peníze šly ústavům sociální péče. Do nich pak byli odsouvání lidé zdravotně postižení či nemohoucí a definitivně zbaveni všech šancí na plnohodnotný život. To se má změnit a sami postižení či jejich zástupci budou moci volit, jestli chtějí spíše do ústavu, anebo platit asistenty a ošetřovatele, kteří by chodili za nimi domů. Může to být slibný první krok k slušnému systému ošetřovatelských a rehabilitačních služeb. Tak dlouhý je ve vší stručnosti výčet všech opatření ministra Škromacha. Přesto zůstává otázka, jestli je to skutečná reforma a také, kam míří.

Zřejmě je účinná v tom, když chce zabránit zneužívání běžnými zaměstnanci, kteří se podle potřeby hází marod. Větším problémem však je nepochybně past chudoby či sociálního vyloučení. Zatím není jisté, jestli s ní dokáže stát i po všech změnách účinně bojovat. Zatím žádné výsledky nejsou.

Je tu však ještě jeden problém, a ten sám Škromach zmiňuje jen okrajově. V posledních letech se do chudoby či do sociálního podprůměru průběžně propadají rodiny s dětmi. Je to trend a nezastavil se ani letos. Nepříliš známé jsou důvody. Je však velmi pravděpodobné, že právě mladé rodiny jsou těmi, kdo v sociálním systému ztrácejí. Rozhodně dostávají nižší platy a musejí platit drahé tržní byty. Dostat se nad životní minimum je pro takové rodiny možné pouze když mají čistý příjem alespoň pětadvacet tisíc. Pro pořádek, aspoň jeden z nich by měla brát pětatřicet tisíc hrubého.

Paradoxně stát učinil jedno daňové opatření - dříve mohli lidé za děti odpočítávat od daňového základu, od letoška dostávají bonusy, které se odečítají přímo od daní. Nevýhodné je to pro rodiny, kde oba manželé berou přes pětadvacet tisíc korun hrubého.

Tady něco reforma neřeší. A přitom nejde jen o problém s dětmi. Ukazuje se, že obecně všechny rodiny, které na tom nejsou úplně špatně, se od státu nemohou dočkat velké pomoci. Všechno je zaměřeno jen na ty nejchudší. Trpí tím střední třída, která se vinou velkých daní a hlavně odvodů na pojistné, drží jen málo nad hranicí, kdy bude potřebovat sociální pomoc.

Je to přehnané, ale svým způsobem Škromachovy změnu udržují a modernizují tradiční rovnostářství. Vlastní prací je možné dosáhnout, abych nebyl chudý, zbohatnout ale bude téměř nemožné.

Věřme, že se Škromachovy dobré úmysly uskuteční, slovo reforma je ale příliš silné.