Nedávám nevyžádané rady a nenabízím nevyžádanou pomoc, říká Kateřina Cajthamlová v osobní zpovědi

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kateřina Cajthamlová

Známá internistka, psycholožka a spisovatelka rozhodně není jen dietoložkou, před kterou raději „schováte svou ledničku“. Asi byste to do ní neřekli, ale je spíš introvertkou, které v životě pomáhá protestantská víra a základy, které dostala „od mužů svého života“.

„Mohu říct, že rozumím mužům. Připadají mi totiž jako parťáci čitelnější. Víc než kterákoli žena,“ říká Kateřina Cajthamlová. Už od tří let ji totiž vychovával dědeček, „své“ si k její výchově řekl i otec. Prý ale taky dost zlobila.    

„Lítala jsem venku na kole, házeli jsme kameny nebo jsme se testovali, kdo z nás později uskočí před projíždějícím vlakem. To jsem ale doma říct nemohla. To by bylo zle. Ale žila jsem si po svém. Každému členu rodiny jsem ale říkala, co chtěl slyšet,“ vzpomíná.

Pro dědu jsem byla „parťák“

Dědeček ji už jako tříletou bral jako parťáka. Vyzvedával ji ze školky a pak spolu debatovali na dlouhých procházkách, cestou ze Žižkova, přes Třebešín až do Vršovic. „Zajímalo ho, jak vidím svět, a pak to všechno vážně a důstojně komentoval. Víte, jak taková malá holka najednou vyroste, když ji dospělí berou s respektem?“ Měli to tak ale doma vlastně všichni členové rodiny.  

Nevyžádané rady nedávám

Základní radou, kterou si s sebou nese dodnes, je nedávat nevyžádané rady a nenabízet nevyžádanou pomoc. „Celý náš svět je ale plný nevyžádaných rad. Mě se ale dědeček ptal, proč se ptáš zrovna mne? Nebo: ‚Čím ti mohu prospět, co si z toho vezmeš a k čemu ti to bude dobré?‘ Ptal se vás na to někdo? Taková výchova mě celoživotně ovlivnila,“ přiznává Cajthamlová.

Nikdy jsem nebyl disident. Krčil jsem se a uhýbal, jak jsem mohl, říká Tomáš Töpfer

03318861.jpeg

Tomáš Töpfer chtěl být hercem už jako kluk a stal se jím. Provozoval hospodu U Kalicha, byl senátorem, pedagogem DAMU, obnovil Divadlo Na Fidlovačce, režíroval, věnoval se divadelnímu manažerství. Dnes je ředitelem Divadla na Vinohradech.

Každý člen rodiny byl považovaný „za svéprávného“ a každý vždy vyjadřoval k tomu druhému obrovský respekt. „Ve vřelejších rodinách může takový přístup působit asi chladně, ale u nás bylo vše říkáno s úctou a vážností. A bylo to krásné.“ Téma vlastních rodičů je pak pro Cajthamlovou prý velmi osobní a bolestné.

„Já se vlastně až jako velká holka dozvěděla, že maminka emigrovala, když mi bylo něco přes dva roky. S tátou se rozvedla na dálku, a když se v roce 1969 vrátila, chci věřit, že pro mne, tak už nemohla zpět, protože zavřeli hranice. Pak si ale zas musela tatínka vzít, aby neměla problémy. Až do mých sedmi let jsme vůbec nebyly v kontaktu, přesto o ní prarodiče mluvili s velkou úctou.“

Pohřeb mámy jsem nezvládla

Až v průběhu dospívání pochopila, že matka je láskyplná žena, která se jí až do smrti snažila vynahradit, co jí nedala v raném dětství. „Já k ní ale tehdy byla hodně rezervovaná. Dnes mi je to líto.“

Kateřina Cajthamlová je teď ve vlastní rodině nejstarší, prarodiče i rodiče už pochovala. „Na pohřbu maminky jsem se ale přecenila a poděkování nad rakví za mne musel doříct kamarád. Vlastně to nedokážu doříct ani teď,“ říká smutně.

Víra?

Jak ji pomáhá víra, a to v naší tak ateistické společnosti? „Jsem členkou Českobratrské církve evangelické, která je vlastně stejně ‚mladá‘, jako naše republika. Tři její hesla: Sola fide, Sola gratia, Sola scriptura (Jen vírou, laskavostí a písmem) ovlivnila mé myšlení ke svobodě hlavně za socialismu.“    

Spolužáci museli chodit na housle nebo na klavír, Kateřina ale musela na náboženství. V 70. letech to ale byla dost riziková záležitost. „Rostla jsem podle Husovy tradice: Žij pravdu, prav pravdu. Logicky jsem se tak jednou musela ptát, proč nesmím říkat, že navštěvuji hodiny náboženství. Dědeček mi na to řekl: ‚To je složitá a pravdivá otázka, ale v zájmu svých rodičů o tom nikde nehovoř.‘ Já to pochopila tak, že chráním své rodiče. Třeba i před upálením,“ dodává.

Jak se dostala k medicíně? Proč se chtěla věnovat vědě, a ne „živým“ pacientům? A jak číst knihu Abeceda moderního rodiče? Poslechněte si v záznamu pořadu.