Nechtěl být komunistou, tak se z vojenského pilota stal vězeň a po propuštění účetní
Gumové holínky, kalhoty i plášť a i ohromný klobouk se širokou krempou byl celý z gumy. Muži podobní rybářům na výlovu rybníku vyfárali z uranové šachty.
Shodili gumáky upatlané blátem a vyšli ven. Jáma Ležnice byla zbudována na kopci, pod kterým se táhlo údolí řeky. Výhled do krajiny přinášel vždy nesmírnou úlevu.
Šichta skončila a dřině v podzemí byl alespoň pro dnešek konec. Vypráví jednadevadesátiletý Antonín Zelenka, vojenský pilot, kterého v roce 1949 uvěznili za šíření protikomunistických letáků.
Celoživotní vzpomínky Antonína Zelenky jsou zpřístupněné v digitální sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. To jsou drobní donátoři, kteří projekt podporují drobnou částkou každý měsíc. Pomozte Paměti národa i vy. Jak na to se dozvíte zde. Děkujeme.
Antonín měl tyhle chvíle po dlouhé a namáhavé šichtě rád. Mžoural do slunce, hltal čerstvý vzduch a čistil plíce od smradu důlní chodby.
V tom uslyšel motor letounu. Zaklonil hlavu, na nebi kroužilo Káně. Ovšem jak se zvuk blížil, poznal, že je to německá a za války hojně využívaná stíhačka Messerschmitt. Pohlédl dolů a srdce se mu rozbušilo. Pilota, který nízko nad terénem kopíroval řeku, musel přece znát. Ještě nedávno v takovém stroji sám seděl a nikdo jiný, než bývalí kolegové z letecké akademie na „mesršmitech“ tenkrát nelétali.
Antonínu Zelenkovi se tento moment zapsal hluboko do paměti, připomíná mu nespravedlnost, které se na něm komunisté dopustili. Zelenka miloval létání, nabifloval se teorii, měl za sebou nalétány stovky hodin, přesto mu nedovolili létat.
Je to můj život
Matka dojila krávu, čerstvý maturant Antonín Zelenka postával ve chlévě a bez přestání do ní hučel. Když syn přinesl přihlášku do vojenské letecké akademie, nechtěli o tom rodiče ani slyšet. Všichni doma obdivovali hrdinství pilotů v Británii. Také úcta k demokracii byla u Zelenků samozřejmostí. Ovšem letectví bylo nebezpečným povoláním a láska k synovi veliká.
Antonín Zelenka vzpomíná, jak si na rodičích vyvzdoroval milované létání:
„Řekl jsem rodičům větu, kterou by neměl už nikdo nikdy vyslovit. ‚Je to můj život a já si ho budu žít sám.‘ Tohle ale nemělo být vysloveno. Je to rouhání.“
Jeho rodiče nakonec jeho přihlášku na leteckou akademii v Hradci Králové podepsali a syn sedláka z Vladislavi u Třebíče byl pozván k testům, které úspěšně složil. Do armádního letectva jako akademik nastoupil 1. října 1945. O letadlech už hodně věděl, za války byl nuceně nasazený na plzeňském letišti v četě požárníků.
Češi se učili na trofejních strojích
Bücker, Arado, Messerschmitt, Junkers, Focke-Wulf. Všechny slavné značky německých bitevníků i školních letadel Antonín Zelenka na letišti v Plzni poznal. Do letadel sice nesměl, hasičská služba mu však umožnila chodit po letišti, kam se mu zachtělo.
Vlastních letadel měla po válce Československá armáda poskrovnu, proto vláda od Anglie nakoupila letouny zabavené německé armádě. Říkalo se jim „trofejní stroje“.
„Učili jsme se leteckou taktiku. Jak se létá ve trojici, ve čtveřici, v páru. Barevná označení a názvy letadel. To všechno nás letci z Anglie učili tak, jak to skutečně zažili v boji.“
Bylo paradoxem příznačným době, k jak podivnému spojení lidí a techniky ve vojenské akademii tehdy došlo. Nejlepšími učiteli byli českoslovenští piloti, kteří se po válce vrátili z Anglie. Muži, kteří se ještě před několika měsíci střetávali s německými bitevníky ve válečných soubojích, teď na těch strojích učili své následovníky.
„Líčili nám, jak doprovázeli bombardéry, jakým způsobem je chránili. Učili nás, jak uhnout, jak zaútočit. To všechno znali přímo z boje a my na ně hleděli s ohromným respektem.“
Prdelatá Marta
Počátkem léta 1948 byli absolventi třetího ročníku letecké akademie povýšeni do hodnosti poručíků a na letišti v Hradci Králové slavnostně vyřazeni z akademie. Za normálních okolností by Antonína čekala prestižní kariéra vojenského pilota.
Jenže několik měsíců po únorovém puči mladý důstojník tušil, že ho komunisté nenechají na pokoji. Patřil ke skupině studentů, kteří se otevřeně hlásili k odkazu předválečného Československa, k myšlenkám TGM, s úctou a respektem vzhlížejících ke svým učitelům, bývalým pilotům britského královského letectva.
„Když člověk pro něco žije, počítá s tím, jak se jeho život bude vyvíjet, a potom dojde k takové změně, prožívá zklamání i vztek. Najednou se ten vysněný obraz letce někam ztratil a já netušil, co bude dál,“ přiznává se Antonín k pocitům beznaděje.
„Gottwaldova žena se jmenovala Marta. Vážila asi sto kilo a zpívala se písnička: ‚Haj husičky, haj, Gottwald nám dá ráj.‘ A my jsme k tomu napsali: ‚Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou.‘ Také takové texty jsme měli do těch letáků připravené.“
Někdy na přelomu prosince a ledna oslovila Antonína skupina mladých lidí. Chystali výrobu letáků a požádali, aby jim s tím pomohl. Souhlasil. „Prdelatá Marta“ Gottwaldová byla jen takovou legrací. Většina chystaných tiskovin měla texty hutnější a závažnější. Přinášely informace o tom, co jsou komunisté zač.
Voda ze záchodu
Antonín dodnes pročítá vyšetřovací spisy, protokoly z výslechů a všechny archivní materiály, které se mu po roce 1989 podařilo ke vlastnímu případu nashromáždit. Stále si však není jistý, zda byl obětí provokace, promyšleného zátahu na armádní důstojníky, nebo jen shody nepříznivých okolností a nešťastných náhod.
Jisté je, že večer 9. dubna roku 1949 vtrhli k Zelenkům ve Vladislavi agenti Obranného bezpečnostního zpravodajství a odvlekli Antonína k vozu před chalupou. Matka plakala, děda těm chlápkům hrozil pěstí a všichni se třásli hrůzou. „Vezou Tondu na Sibiř,“ děsili se, když auto zmizelo do tmy.
A Antonín vypráví:
„Pili jsme vodu ze záchodu. Nic jiného k pití tam nebylo. Jen ta voda ze záchodu. Ešus se dal na přítok do mísy a takhle jsme chytali vodu, kterou jsme pili.“
Nejdřív výslechy a bití v Masarykových kasárnách v Brně, poté Špilberk a Pankrác. V cele na Pankráci, kde nebylo co pít, čekal na hlavní líčení před vojenským soudem. Za „spolčování proti republice“ dostal osm let vězení a nucených prací.
Vězeň nesměl mít emoce, jinak by se zbláznil, říká Zelenka
„Nebylo tam nic. Žádné vyztužení, žádná bezpečnost, jenom holá skála. Neopracované kamenné stěny. Někde byly ty skály sbíječkami alespoň trochu upraveny, kdežto tady to bylo tak, jak to po odstřelech zůstalo.“
Takhle vzpomíná Antonín na chodby v jámě Ležnice, která byla součástí uranových dolů Jáchymov.
„Šířka chodby pro jeden důlní vozík, aby se vedle toho vozíku mohl postavit člověk tak, aby ho to nepřimáčklo. Na každou stranu jeden. A všude jenom voda. Netryskala proudem ze zdi, všechny stěny byly ale pořád mokré, jak po nich ta voda stékala do stružky vytesané v podlaze. A také smrad. Po každém odstřelu zůstaly ve štole plyny, protože žádné větrání tam nebylo. Podmínky opravdu vražedné.“
Po Gottwaldově smrti přišla amnestie a na jaře roku 1954 Antonína Zelenku propustili. V rodné Vladislavi nechtěl zůstat. Jako mukl z Jáchymova měl větší šanci na nový život někde ve městě. Sehnat slušnou práci bylo pro politické vězně téměř nemožné a v rodném kraji, kde ho všichni komunističtí papaláši dobře znali, už vůbec ne.
Tak se Antonín Zelenka dostal do Opavy, kde získal práci účetního v Okresním stavebním podniku. A v Opavě žije dodnes. Oženil se tam, založil rodinu a ve volném čase se věnoval hudbě. Hraje výborně na klavír a varhany.
„Plakal jste někdy, když vám bylo zle?“ ptá se dokumentarista Post Bellum. Rehabilitovaný plukovník ve výslužbě Zelenka odpovídá bez váhání:
„Nikdy. Mukl nesmí mít emoce. Mukl s emocemi by nepřežil. Musel by se zbláznit. Kdybych já věděl, že budu sedět pět roků, možná by tam nějaké emoce byly. Ovšem víra, že to praskne a že se dostanu domů, ta prostě všechny emoce anulovala.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
