Názory bývalého izraelského premiéra Ehuda Baraka

Tento bývalý voják, který je označován za nositele největšího množství vojenských vyznamenání v historii Izraele, a v sedmdesátých letech člen protiteroristického komanda, které pronásledovalo palestinské vrahy izraelských sportovců zabitých na olympiádě v Mnichově, stál v čele vlády pouhých 15 měsíců od května 1999, kdy ve volbách porazil Binjamina Netanjahua. Usiloval marně o mír se Sýrií, ale stáhl izraelskou armádu z jižního Libanonu, pokračoval v mírových jednáních s Palestinci a v rámci dohod z Wye River jim předal šest procent dojednaného území. Nakonec však palestinský předák Jásir Arafat v červenci 2000 nepřijal bezprecedentní ústupky, které mu Barak pod záštitou amerického prezidenta Billa Clintona nabídl v Camp Davidu, a místo podpisu mírové smlouvy rozpoutal současnou intifádu. V prosinci pak Barak rezignoval a po předčasných volbách ho počátkem roku 2001 v premiérské funkci nahradil Ariel Šaron.

Neúspěch jednání v Camp Davidu Barak i dnes vysvětluje nedostatkem dobré vůle Arafata. Podle něj se při jednání ukázalo, že Arafat neuznává právo na existenci Izraele jako sionistického, demokratického a židovského státu a neusiluje o návrat k hranicím před rokem 1967, ale až k stavu v roce 1947 - tedy že si přeje, aby Stát Izrael neexistoval vůbec. V Camp Davidu Izrael pochopil, že Arafat není partnerem k jednání, říká Barak. Krach mírového procesu přičítá výhradně jemu a cituje slova bývalého ministra zahraničí Abby Ebana, že "Palestinci nikdy nepromarní příležitost k tomu, aby promarnili příležitost".

Nejvíc je dnes Barakovi vyčítáno, že Arafatovi ustupoval příliš. Tento postup však odhalil tehdy neznámou skutečnost - Arafat si mír s Izraelem nepřeje ani doopravdy netouží po samostatném palestinském státě.

A jelikož Izrael nemá partnera k jednání, musí podniknout jednostranné kroky a od Palestinců se oddělit. K tomu patří i budování bezpečnostní zdi, kterou Barak bezvýhradně podporuje. Podle něj by měl plot k Izraeli přiřadit dokonce i zhruba osm procent území Západního břehu s až 80 procenty tamějších židovských osadníků. Zbývajících zhruba 70.000 obyvatel asi 70 osad by měl Izrael přemístit na své území, soudí Barak.

Na rezoluci Valného shromáždění OSN, která židovský stát nedávno vyzvala, aby uposlechl verdiktu Mezinárodního soudního dvora v Haagu a ochrannou zeď zboural, má Barak jednoznačný názor, stejný jako současná Šaronova vláda: odmítnout, nerespektovat a sledovat vlastní zájmy. Izrael musí především dbát o vlastní bezpečnost. Přesto by výstavba zdi měla co nejméně poškodit Palestince, zdůrazňuje. Sám toto bezpečnostní opatření prosazoval už v roce 2001.

Ehud Barak rád říká, že je "duchovním otcem plánu Ariela Šarona na vyklizení pásma Gazy", protože jej navrhoval už před třemi lety on. Proto také premiérův záměr podporuje.

Podle Baraka však nikdy žádný izraelský premiér nepodepíše dohodu, která by do rukou Palestinců odevzdala správu nad Chrámovou horou v Jeruzalémě, kde se nalézá muslimská mešita Al-Aksá, ale i nejposvátnější místo židů, Zeď nářků.

Podobně nekompromisní názor jako izraelská pravice má Barak i na návrat palestinských uprchlíků, jeden ze zásadních požadavků Palestinců. "Izrael nikdy neschválí právo na návrat ani jediného uprchlíka," zdůrazňuje. Izraelské vlády však vždycky povolovaly trvalý pobyt velkému množství Palestinců z humanitárních důvodů, například v rámci slučování rodin. Takových osob se do Izraele přistěhovalo už přes 20.000, upozorňuje Barak.

Ochotu k ústupkům nejeví ani v otázce dalšího dosud neřešitelného problému mezi oběma stranami, statusu Jeruzaléma, který jak Izrael, tak Palestinci považují za své hlavní město. Barak by navíc rozhodně nezrušil tři hlavní židovské osady v jeho bezprostředním sousedství ani 11 židovských čtvrtí za Zelenou linií, ve kterých žije asi 170.000 lidí. Palestincům by měly být navráceny jen části Jeruzaléma s převážně arabským obyvatelstvem, ale nikoli Staré Město.

O své budoucí kandidatuře se vyjadřuje neurčitě, ale nevylučuje ji. Dnes je předsedou Strany práce 81letý Šimon Peres, který s Šaronem v současné době jedná o vytvoření vlády národní jednoty. Pokud tato jednání neztroskotají a nebudou se opět konat předčasné volby, je do těch řádných v roce 2006 ještě dost daleko na to, aby se Ehud Barak vrátil na politickou scénu a znovu se pustil do boje o premiérské křeslo. Jako "muž, který nikdy nevylučuje žádnou možnost", jak jej nazývají média, by mohl být vítanou alternativou k nekompromisní pravicové politice Ariela Šarona, která zatím Izraeli vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu nepřinesla. Barakovi je teprve 62 let a analytikové ho jako politika rozhodně neodepisují.