Naši politici a xenofobie

Jsou naši politici opravdu xenofóbní? Vyčítáme jim jejich postoje oprávněně? O co vlastně jde? To jsou otázky, na které se pokusím odpovědět v dnešním komentáři.

Nejprve si připomeňme, že xenofobie, tedy strach z cizího, je přirozená vlastnost všech živočišných druhů. Najdeme ji i mezi mravenci, stačí si vzpomenout na to, jak jsme jako děti pozorovávali souboje černých a zrzavých mravenců či na vyprávění hajných, jak děti kolouškovi přivázali na krk z lásky červený šátek a když se zvíře takhle pozměněné vrátilo ke stádu, okamžitě ho kvůli odlišnosti zabilo. Podobně se chovali odjakživa lidé. Tolerance není přirozenou vlastností člověka, s kterou se rodíme, ale výsledkem vyššího kulturního výkonu společenství, ke kterému patříme. Je naučeným chováním, které v nás potlačuje přirozené reakce, na kterých se společnost domluvila jako na nežádoucích. Tolerance k jinakosti - pokud nás neohrožuje - je základním pravidlem dnešní euroatlantické civilizace, ke které jsme se po padesáti letech připojili.

I v nejmultikulturnější zemi naší civilizace Spojených státech tento proces trval staletí. Za přelomový moment bývá považován soud s vrahy Emmetta Tilla před jednapadesáti lety, v roce 1955. Tato mediální událost je považovaná za počátek hnutí za občanská práva a jak dnes často říkají sociologové: jednu z dalších důležitých rolí v integraci černochů sehrála muzika a Elvis Presley, který svým pojetím hudby se zasoužil o sblížení černé a bílé kultury.

Už z těchto několika málo příkladů vyplývá, že naši politici jsou pravděpodobně stejně xenofóbní jako my všichni, jenže, a v tom je ten základní rozdíl, svým vystupováním a svými projevy na veřejnosti vytvářejí vzory chování, normy, a proto na ně platí mnohem přísnější měřítka než na ostatní občany. To je také důvod, proč se na ně uplatňuje presumce viny a ne neviny. Jejich selhání ve starých demokraciích jsou neomluvitelná a kvůli nim odcházejí z politiky. V anglosaském světě vyplývají tyto radikální kroky z vyšší odpovědnosti, tak zvané responsibility, která vyrůstá z etických norem a má svůj subjektivní i kolektivní rozměr. Toto vyšší pojetí odpovědnosti pak převzal z anglosaského světa zbytek Evropy.

Problém je však ještě složitější, protože nevyhnutelným důsledkem všech jednoduchých morálních soudů je pokrytectví, a i toho by se politici neměli dopouštět. Na potíže s Vietnamci či Romy by měli upozorňovat, ale měli by tak činit přesně a věcně, to znamená hovořit o pašovaném zboží, šíření pornografie, daňových únicích u Vietnamců či o malé spolehlivosti a nízkém vzdělání u Romů. Problém je, že estetika našich volebních kampaní a naše malá tolerantnost už tak narušená padesátiletou izolací od zbytku Evropy a světa, kdy jedinými masovějšími cizinci u nás byli okupanté, k zjednodušeninám politiky tlačí. To je ale právě důvod, proč by média v tomto případě měla důsledněji na podobná selhání upozorňovat, jako to učinila v padesátých letech ve Spojených státech, kdy nastartovala medializací jednoho z mnoha běžných procesů na jihu Spojených států to, čemu dnes říkáme občanská práva.