Nacistická výstava „zvrhlého umění“ ovlivňuje i dnešní německou kulturu

Za zvrhlé a nenárodní považovali nacisté veškeré moderní umělecké směry: expresionismus, surrealismus, dadaismus, kubismus i fauvismus. To vše před osmdesáti lety zhanobili, zesměšnili, odvrhli. Konfiskační komise, kterou opět inicioval sám Hitler, se dala do práce 30. června 1937. A rychle posbírala "vhodné" exponáty.

Z dvaatřiceti muzeí bylo svezeno na 650 obrazů, kreseb a plastik takových mistrů, jako Vasilij Kandinskij, Emil Nolde, jemuž nepomohlo ani členství v NSDAP, Lyonel Feininger, Ernst Barlach či Ernst Ludwig Kirchner.

Vše se dělo chaoticky, bez řádné dokumentace či konzultací s uměleckými experty. Rozhodovala především loajalita ředitelů zmíněných muzeí a galerií. Ti většinou v obavách z postihu nacistického režimu ochotně spolupracovali.

Pompézní mnichovská expozice nacistů

Podle kunsthistoričky Meike Hoffmannové, která se výzkumu problematiky věnuje na berlínské Svobodné univerzitě řadu let, se obrazy, plastiky a kresby do domovských muzeí nikdy nevrátily. Prioritou nacistů byla pompézní mnichovská expozice, která znamenala obrat v jejich kulturní politice.

Poutač na výstavu „Entartete Kunst“ (Zvrhlé umění) umístěný v Salzburgu na jedné z nádražních budov (září 1938)|foto: Deutsches Bundesarchiv

V srpnu roku 1937 tak bylo v Německu moderní umění důkladně vypleněno. Více než 20 tisíc prací od zhruba čtrnácti set umělců bylo zabaveno později, během druhé, ještě intenzivnější etapy konfiskací. Díla byla uložena v berlínském skladu, spálena nebo potichu vydražena v zahraničí.

Hesla a urážky po stěnách

Některá z nich se přesto v Mnichově objevila. Aby návštěvníci pochopili záměry výstavy správně, byly stěny pokryty propagandistickými hesly a urážlivými výroky: „Vidíme výbuchy šílenství, drzosti, špatné práce a degenerace všude kolem nás," prohlašoval tehdejší ředitel expozice Adolf Ziegler, prorežimní malíř, který osobně dohlížel na vymýcení nežádoucích děl.

Výstava, která se po Mnichově objevila i v dalších dvanácti městech, se stala trhákem, zhlédly ji více než dva miliony lidí. Paradoxně tak dodnes zůstává vůbec nejnavštěvovanější přehlídkou moderního umění. A mnohým zájemcům se ideologická masáž očividně zamlouvala.

Plivání na plátna

Očití svědci mluví o tom, že lidé na plátna plivali a hlasitě vyjadřovali odpor. „Byli ovšem i tací, kdo šli na výstavu jen proto, aby tato díla spatřili naposled," podotýká Ulrich Wilmes, hlavní kurátor mnichovského Domu umění. I tato kulturní instituce má ovšem pohnutou historii. Činnost zahájila právě v létě roku 1937 uspořádáním prvního ročníku oné „Velké výstavy německého umění“.

A dodnes se vyrovnává s jejím odkazem. Právě prezentuje výstavu o své vlastní historii a představí i přepracovanou verzi expozice takzvaného „zvrhlého umění“, s historickými fotografiemi, filmovými záznamy z archivu a dalšími exponáty. Podobné akce chystá i řada dalších německých kulturních institucí. Často však zůstane jen u vzpomínek, podotýká Deutsche Welle.

Nenávratně ztracená díla

Některá díla totiž skončila v propadlišti dějin navždy. Po roce 1945 jich bylo objeveno pramálo. Zejména některé obrazy se dnes považují za nenávratně ztracené, jako třeba slavné dílo světoznámého německého průkopníka dadaismu a surrealismu Maxe Ernsta Krásná zahradnice. I na ně se před osmdesáti lety plivalo.

Navždy zmizela ale hlavně díla lokálních, či teprve začínajících umělců. Nacisté tak okradli umělecký svět o množství cenných artefaktů. A nejen to. Umělecký vývoj Německa, který ztratil kontinuitu, je jejich barbarstvím ochuzen dodnes, říká v rozhovoru pro Deutsche Welle historička umění Meike Hoffmannová.