Na Západ po drátech. Příběh Roberta Ospalda

Robert Ospald a Zdeněk Pohl u první rakouské vesnice za dráty
Robert Ospald a Zdeněk Pohl u první rakouské vesnice za dráty
V červenci 1986 utekli Zdeněk Pohl a Robert Ospald z Československa do Rakouska.

Přes železnou oponu se dostali díky chytrému nápadu: Vyrobili si speciální zařízení, vyšplhali na sloup vysokého napětí a „odjeli“ za svobodou zavěšení na elektrických drátech. Vypadá to jednoduše – jako při zpětném pohledu skoro všechny útěky, které se podařily.

Robert Ospald, který bude v neděli vzpomínat v Příbězích 20. století, se narodil 2. července 1951 v Libině na úpatí Jeseníků. Jeho otec byl sudetský Němec, matka Češka. Když mu byly tři roky, dostal se – z ne zcela jasných důvodů – do péče náhradních rodičů, domů se vrátil v šesti. Měl komplikované dětství, chodil za školu, utíkal z domova, na konci deváté třídy to vypadalo, že skončí s pěti pětkami a trojkou z chování, měl 365 neomluvených hodin.

„Když nás přišli verbovat do ostravských dolů, tak jsem se přihlásil na hornické učiliště. Jenže oni řekli: ,Soudruzi učitelé, to nejde. Budoucí horník nesmí mít žádnou pětku a v nejhorším případě může mít dvojku z chování.‘ Tak mi udělali nové vysvědčení s dvojkou z chování a osmi čtyřkami. A mohl jsem jít do Ostravy.“ V hornickém učilišti Robert vydržel jen dva roky. Z internátní knihovny ukradl kufr knížek a zmizel.


Kriminály – a tři zlomová setkání

Příčinou Robertova věznění nebyla politická persekuce. Poprvé se dostal za mříže, když sebral peníze dědovi. Z bratislavské věznice pro mladistvé vyšel po devíti měsících. Pak byl ještě dvakrát zavřený za krádeže: na sedm měsíců a na dva roky. Na svobodu se dostal ve čtyřiadvaceti, měl už tehdy dvě děti, žena se s ním však rozvedla.

Robert Ospald v době útěku

Přestěhoval se do Litomyšle, kde potkal Kristýnu, budoucí matku své dcery Veroniky. Našel prý tehdy i víru v Boha – duchovním průvodcem a oporou mu byl tamní farář. A začal také chodit do kurzu karate, kde se setkal se Zdeňkem Pohlem, svým pozdějším, o patnáct let mladším parťákem na cestě do Rakouska. O útěku přemýšleli dlouho, Robert si prý neuměl si přestavit, že v komunistickém Československu stráví zbytek života.


Útěk

S přípravami začali v létě roku 1985, zkoušeli se dostat na Západ různými cestami, a nakonec se jako nejreálnější jevil nápad překročit hranici po drátech vysokého napětí. Sestrojili speciální „vozíky“, v únoru 1986 podnikli první pokus u Bratislavy, ale museli se kvůli technickým obtížím vrátit a zařízení předělat.

Útek se podařil teprve na potřetí, v červenci nedaleko Znojma. Skrývali se před pohraničníky, tři dny čekali na vhodné počasí.

Robert Ospald vzpomíná: „Osmnáctého července… začalo pršet a lilo i pět minut po půlnoci, kdy jsme začali stoupat na stožár. Bylo to jako na objednávku, protože jsme vylezli pár příček a začalo lejt. A padalo to směrem do Rakouska. Ten vítr úplně odnášel déšť. Žádná kapka nespadla rovně.“

Zavěsili se na „vozíky“, vítr je nesl správným směrem. Izolátory na sloupech probíjely i v místech, kde neměla být ani jiskra, ale Ospald s Pohlem byli odhodláni projít. „Ať si myslí kdo chce, co chce, ale bez Boží pomoci by to nebylo možné.“

Robert Ospald dnes

Vozík na konstrukci vrzal, Robert trnul hrůzou, že je zvuky prozradí, spoléhali jen na to, že v takovém nečase budou všichni v suchu a teple, že hlídky nebudou tak ostražité. A podařilo se, přejeli z jednoho sloupu na druhý, slezli, a byli za železnou oponou.