Na Západ po drátech. Příběh Roberta Ospalda

Přes železnou oponu se dostali díky chytrému nápadu: Vyrobili si speciální zařízení, vyšplhali na sloup vysokého napětí a „odjeli“ za svobodou zavěšení na elektrických drátech. Vypadá to jednoduše – jako při zpětném pohledu skoro všechny útěky, které se podařily.

Robert Ospald, který bude v neděli vzpomínat v Příbězích 20. století, se narodil 2. července 1951 v Libině na úpatí Jeseníků. Jeho otec byl sudetský Němec, matka Češka. Když mu byly tři roky, dostal se – z ne zcela jasných důvodů – do péče náhradních rodičů, domů se vrátil v šesti. Měl komplikované dětství, chodil za školu, utíkal z domova, na konci deváté třídy to vypadalo, že skončí s pěti pětkami a trojkou z chování, měl 365 neomluvených hodin.

„Když nás přišli verbovat do ostravských dolů, tak jsem se přihlásil na hornické učiliště. Jenže oni řekli: ,Soudruzi učitelé, to nejde. Budoucí horník nesmí mít žádnou pětku a v nejhorším případě může mít dvojku z chování.‘ Tak mi udělali nové vysvědčení s dvojkou z chování a osmi čtyřkami. A mohl jsem jít do Ostravy.“ V hornickém učilišti Robert vydržel jen dva roky. Z internátní knihovny ukradl kufr knížek a zmizel.

Kriminály – a tři zlomová setkání

Příčinou Robertova věznění nebyla politická persekuce. Poprvé se dostal za mříže, když sebral peníze dědovi. Z bratislavské věznice pro mladistvé vyšel po devíti měsících. Pak byl ještě dvakrát zavřený za krádeže: na sedm měsíců a na dva roky. Na svobodu se dostal ve čtyřiadvaceti, měl už tehdy dvě děti, žena se s ním však rozvedla.

Robert Ospald v době útěku|foto: Post Bellum

Přestěhoval se do Litomyšle, kde potkal Kristýnu, budoucí matku své dcery Veroniky. Našel prý tehdy i víru v Boha – duchovním průvodcem a oporou mu byl tamní farář. A začal také chodit do kurzu karate, kde se setkal se Zdeňkem Pohlem, svým pozdějším, o patnáct let mladším parťákem na cestě do Rakouska. O útěku přemýšleli dlouho, Robert si prý neuměl si přestavit, že v komunistickém Československu stráví zbytek života.

Útěk

S přípravami začali v létě roku 1985, zkoušeli se dostat na Západ různými cestami, a nakonec se jako nejreálnější jevil nápad překročit hranici po drátech vysokého napětí. Sestrojili speciální „vozíky“, v únoru 1986 podnikli první pokus u Bratislavy, ale museli se kvůli technickým obtížím vrátit a zařízení předělat.

Útek se podařil teprve na potřetí, v červenci nedaleko Znojma. Skrývali se před pohraničníky, tři dny čekali na vhodné počasí.

Robert Ospald vzpomíná: „Osmnáctého července… začalo pršet a lilo i pět minut po půlnoci, kdy jsme začali stoupat na stožár. Bylo to jako na objednávku, protože jsme vylezli pár příček a začalo lejt. A padalo to směrem do Rakouska. Ten vítr úplně odnášel déšť. Žádná kapka nespadla rovně.“

Zavěsili se na „vozíky“, vítr je nesl správným směrem. Izolátory na sloupech probíjely i v místech, kde neměla být ani jiskra, ale Ospald s Pohlem byli odhodláni projít. „Ať si myslí kdo chce, co chce, ale bez Boží pomoci by to nebylo možné.“

Robert Ospald dnes|foto: Post Bellum

Vozík na konstrukci vrzal, Robert trnul hrůzou, že je zvuky prozradí, spoléhali jen na to, že v takovém nečase budou všichni v suchu a teple, že hlídky nebudou tak ostražité. A podařilo se, přejeli z jednoho sloupu na druhý, slezli, a byli za železnou oponou.