Na Vánoce poslali jeptišku do kriminálu. Ukrývala kněze, po kterém pátrala StB
O Vánocích roku 1953 se konal v Českých Budějovicích soud před kterým se hájila boromejka Terezie Bílková, řeholním jménem Edigna. Komunistický soudce, známý vysokými tresty za „politické“ zločiny, se překvapivě slitoval.
Stála před ním vyzáblá dívka vážící 40 kilo, zmučená devítiměsíční samotkou a těžce nemocná tuberkulózou. Obviněná z toho, že v kotelně nemocnice zaměstnala kněze, po kterém měsíce marně pátrala StB. Boromejku odvezli do ženské věznice v Pardubicích mezi vražedkyně, zlodějky a prostitutky „jen“ na tři roky.
Terezie se narodila za 1. světové války do rodiny devíti dětí frýdlantského obuvníka Bílka. Doma se moc nemodlili, do kostela zašli spíš z tradice. V 18 rozčílila překvapeného tatínka, když oznámila, že se rozhodla pro zasvěcený život v klášteře. Rodiče marně protestovali.
Od rodiny utekla krátce po dramatických událostech roku 1938. V klášterním domě ji vřele přijali. Vysvětlili jí, že než se stane jeptiškou, musí projít formací tzv. noviciátem, který může trvat léta a nikdo se nebude zlobit, když si svěcení - věčné sliby rozmyslí. Poslali jí pracovat do budějovické nemocnice jako výpomoc na operačním sále.
Ošetřovala gestapáky a jejich postřelené děti
Svěcení přijala až ve 30 letech v roce 1946. To už měla za sebou náročnou zkoušku během několikadenního bombardování Budějovic v březnu 1945. Nepřetržitě dva dny ošetřovala bolestí kvílející popálené.
„Nálety a počet raněných byly hrozné. To si nelze ani představit. Nešlo jít spát, kdo měl ruce a nohy, pomáhal,“ popisuje Edigna pro Paměť národa.
Ještě hrůznější zkušenost pro ni představoval květnový konec války, kdy do města vjely tanky Rudé armády. V nemocnici zachraňovali malé děti z rodin gestapáků, kteří páchali sebevraždy, před tím ale vraždili i své děti: „Přivezli gestapáka, který postřelil svoje obě děti, které přivezli ještě živé. Stihla jsem je ještě pokřtít, bylo jasné, že zemřou. Bylo to hrozné a nechci na to vzpomínat. Sebevražd Němců tam bylo hodně. Často se jim to nepovedlo. Stříleli se do hlavy nebo si podřezávali žíly,“ popisuje Edigna.
Hlavu vzhůru, napsal kněz, kterého ukrývala
Po válce na pokyn představené Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského odjela do klášterního mateřince a nemocnice v Praze pod Petřínem. Blízce se spřátelila s profesorkou dějin umění Růženkou Vackovou, zpovědníkem Edigny se stal teolog, filozof a kněz Josef Zvěřina. Díky nim se seznámila s mnohými dalšími dnes legendami katolického disentu jako byl páter Mádr.
Všichni pak prošli mnohaletým komunistickým žalářem. S Vackovou se náhodou potkala i v cele, kde spolu celebrovali tajnou bohoslužbu. „Byla jsem do všeho zasvěcená," vzpomínala sestra Edigna. „Věděla jsem o otci Mádrovi a dalších, kteří se u nás skrývali,“ vypráví řeholnice.
V dubnu 1950 přepadla StB mužské kláštery. Šlo o likvidaci katolické církve, která pro komunisty představovala tzv. staré pořádky. V nové společnosti – jak říkali – pro pobožné není místo. Následovaly monstrprocesy s kněžími a představiteli řádů, řeholníky internovali po různých místech v republice.
Jednomu františkánu a knězi Remigiusi Jančovi se podařilo internaci vyhnout. Během estébácké Akce K byl shodou okolností doma u rodičů. Do svého kláštera se nevrátil, našel úkryt v nemocniční kotelně právě u boromejek. Doklady o zaměstnání mu vydala právě Edigna.
Jeptišky ukrývaly i další
U boromejek se ukrýval i otec Mádr, který tu sepsal slavný burcující text Slovo o této době, který začíná slovy: „Hlavu vzhůru bratři a sestry! Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná. Pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas. V takových slavných chvílích zpívá církev Pánu píseň lásky a věrnosti. Je to výsada a dar teď žít, milovat a bojovat…“
Text mezi věřícími šířily jeptišky z kláštera Pod Petřínem: „Mockrát jsem opisovala Slovo o této době. To byla krása! Myslím, že sílu dala mnoha lidem, ne jen mě, když jsem to do noci opisovala. Riskovalo se vše, ale něco takového bylo pro mě samozřejmostí," vypráví Edigna, kterou zatkli v Prachaticích v září 1952.
V té době už Mádra soud poslal do vězení na doživotí jako údajného vatikánského špiona: „Pátera Janču jsme odstěhovali už předtím do Prachatic, když jsme viděly, že hrozí nebezpečí generální představené matce Bohumile a že Mádr už je zavřený. Já jsem taky odjela do Prachatic, kde 10. září zatkli matku sestru Vojtěchu. Otci Jančovi jsme pro případ, že by se něco stalo, nařídily, aby si vzal modrý plášť, šel zametat schody a dělal chovance, jaké jsme tam měly. Jenže on, když přišli pro sestru Vojtěchu, začal utíkat do lesa, a při tom jim vletěl do náruče. Věděla jsem, že i mě zatknou, protože měl papíry, co jsem mu vystavila. Strach jsem ale neměla, věděla jsem, že když jsou tam ony, půjdu i já."
Edignu převezla policejní eskorta do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích. Obviněna byla, kromě zatajení informací kolem pátera Janči, i z absence na politických školeních.
Devět měsíců prosila Boha
Z jedenácti měsíců vyšetřovací vazby strávila sestra Edigna devět v izolaci.
„Samotku jsem měla z nás všech řeholnic nejdelší. Bylo to kruté, nepřála bych to nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych Pardubice. S vírou jsem se musela rvát. Kdo by to řekl, s Kristem se rvát?! Musím se přiznat, řvala jsem někdy k Pánu Bohu,“ vypráví boromejka pro Paměť národa.
Na svobodu vyšla Edigna Terezie Bílková těžce nemocná v říjnu 1954. Po několikatýdenní hospitalizaci se vrátila se do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jako 22letá vstupovala do noviciátu. Tady pracovala domově důchodců, později 20 let strávila jako ošetřovatelka seniorů v ústavu v Určicích u Prostějova. Dál se se setkávala s disidenty Zvěřinou, Vackovou a Mádrem. Zemřela v dubnu 2012.
Celý pořad si poslechněte v audiu.
Související
-
Revoluce před soudem. Příběh architekta Martina Laštovičky a nejdelšího politického soudního sporu
Když se studenti Fakulty architektury VUT v Brně v listopadu 1989 dozvěděli, že komunistická policie brutálně demonstranty na pražské Národní třídě, začali stávkovat.
-
V Terezíně zachraňovala nemocné, v Osvětimi se starala o děti. Příběh dvacetileté dívky, která přeži
Sedmadevadesátiletá Jarmila Weinbergerová prožila nejšťastnější den svého života v neděli 15. dubna 1945.
-
Květoslava Bartoňová: Byla jako anděl
Květoslava Bartoňová, tehdy Axmanová, zachránila po válce 43 dětí ze zničených východoslovenských vesnic v takzvaném Údolí smrti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.