Na Vánoce poslali jeptišku do kriminálu. Ukrývala kněze, po kterém pátrala StB

24. prosinec 2017
Vazební fotografie sestry Edigny Bílkové po zatčení Státní bezpečností

O Vánocích roku 1953 se konal v Českých Budějovicích soud, před kterým se hájila boromejka Terezie Bílková, řeholním jménem Edigna. Komunistický soudce, známý vysokými tresty za „politické“ zločiny, se slitoval.

Stála před ním vyzáblá dívka vážící 40 kilo, zmučená devítiměsíční samotkou a těžce nemocná tuberkulózou, obviněná z toho, že zaměstnala v kotelně nemocnice kněze, po kterém měsíce marně pátrala StB. Boromejku odvezli do ženské věznice v Pardubicích mezi vražedkyně, zlodějky a prostitutky „jen“ na tři roky.

Terezie se narodila za první světové války do devíti dětí frýdlantského obuvníka Bílka. Doma se moc nemodlili, do kostela zašli spíš z tradice. V osmnácti rozčílila překvapeného tatínka, když oznámila, že se rozhodla pro zasvěcený život v klášteře. Rodiče marně protestovali.

Od rodiny utekla krátce po dramatických událostech roku 1938. V klášterním domě ji vřele přijali. Vysvětlili jí, že než se stane jeptiškou, musí projít formací tzv. noviciátem, který může trvat léta a nikdo se nebude zlobit, když si svěcení - věčné sliby rozmyslí. Poslali jí pracovat do budějovické nemocnice jako výpomoc na operačním sále.

Ošetřovala gestapáky a jejich postřelené děti

Sestra Edigna Bílková při rozhovoru v Praze-Řepích

Svěcení přijala až ve třiceti letech v roce 1946. To už měla za sebou náročnou zkoušku během několikadenního bombardování Budějovic v březnu 1945. Nepřetržitě dva dny ošetřovala bolestí kvílející popálené: „Nálety a počet raněných byly hrozné. To si nelze ani představit. Nešlo jít spát, kdo měl ruce a nohy, pomáhal,“ popisuje Edigna pro Paměť národa.

Ještě hrůznější zkušenost pro ni představoval květnový konec války, kdy do města vjely tanky Rudé armády. V nemocnici zachraňovali malé děti z rodin gestapáků, kteří páchali sebevraždy, před tím ale vraždili i své děti: „Přivezli gestapáka, který postřelil svoje obě děti, které přivezli ještě živé. Stihla jsem je ještě pokřtít, bylo jasné, že zemřou. Bylo to hrozné a nechci na to vzpomínat. Sebevražd Němců tam bylo hodně. Často se jim to nepovedlo. Stříleli se do hlavy nebo si podřezávali žíly,“ popisuje Edigna.

„Hlavu vzhůru!“ - napsal kněz, kterého ukrývala

Po válce na pokyn představené Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského odjela do klášterního mateřince a nemocnice v Praze pod Petřínem. Blízce se spřátelila s profesorkou dějin umění Růženkou Vackovou, zpovědníkem Edigny se stal teolog, filozof a kněz Josef Zvěřina. Díky nim se seznámila s mnohými dalšími dnes legendami katolického disentu jako byl páter Mádr.

Všichni pak prošli mnohaletým komunistickým žalářem. S Vackovou se náhodou potkala i v cele, kde spolu celebrovali tajnou bohoslužbu. „Byla jsem do všeho zasvěcená," vzpomínala sestra Edigna. „Věděla jsem o otci Mádrovi a dalších, kteří se u nás skrývali,“ vypráví řeholnice.

Josef Zvěřina na fotografiích z vězeňského spisu z Valdic

V dubnu 1950 přepadla StB mužské kláštery. Šlo o likvidaci katolické církve, která pro komunisty představovala tzv. staré pořádky. V nové společnosti – jak říkali – pro pobožné není místo. Následovaly monstrprocesy s kněžími a představiteli řádů, řeholníky internovali po různých místech v republice.

Jednomu františkánu a knězi Remigiusi Jančovi se podařilo internaci vyhnout. Během estébácké Akce K byl shodou okolností doma u rodičů. Do svého kláštera se nevrátil, našel úkryt v nemocniční kotelně právě u boromejek. Doklady o zaměstnání mu vydala právě Edigna.

U boromejek se ukrýval i otec Mádr, který tu sepsal slavný burcující text Slovo o této době, který začíná slovy: „Hlavu vzhůru bratři a sestry! Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná. Pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas. V takových slavných chvílích zpívá církev Pánu píseň lásky a věrnosti. Je to výsada a dar teď žít, milovat a bojovat…“

Text mezi věřícími šířily jeptišky z kláštera Pod Petřínem: „Mockrát jsem opisovala Slovo o této době. To byla krása! Myslím, že sílu dala mnoha lidem, ne jen mě, když jsem to do noci opisovala. Riskovalo se vše, ale něco takového bylo pro mě samozřejmostí," vypráví Edigna, kterou zatkli v Prachaticích v září 1952.

V té době už Mádra soud poslal do vězení na doživotí jako údajného vatikánského špiona: „Pátera Janču jsme odstěhovali už předtím do Prachatic, když jsme viděly, že hrozí nebezpečí generální představené matce Bohumile a že Mádr už je zavřený. Já jsem taky odjela do Prachatic, kde 10. září zatkli matku sestru Vojtěchu. Otci Jančovi jsme pro případ, že by se něco stalo, nařídily, aby si vzal modrý plášť, šel zametat schody a dělal chovance, jaké jsme tam měly. Jenže on, když přišli pro sestru Vojtěchu, začal utíkat do lesa, a při tom jim vletěl do náruče. Věděla jsem, že i mě zatknou, protože měl papíry, co jsem mu vystavila. Strach jsem ale neměla, věděla jsem, že když jsou tam ony, půjdu i já."

Oto Mádr

Edignu převezla policejní eskorta do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích. Obviněna byla, kromě zatajení informací kolem pátera Janči, i z absence na politických školeních.

Devět měsíců prosila Boha, aby jí vysvobodil

Z jedenácti měsíců vyšetřovací vazby strávila sestra Edigna devět v izolaci: „Samotku jsem měla z nás všech řeholnic nejdelší. Bylo to kruté, nepřála bych to nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych Pardubice. S vírou jsem se musela rvát. Kdo by to řekl, s Kristem se rvát?! Musím se přiznat, řvala jsem někdy k Pánu Bohu,“ vypráví boromejka pro Paměť národa.

Na svobodu vyšla Edigna Terezie Bílková těžce nemocná v říjnu 1954. Po několikatýdenní hospitalizaci se vrátila se do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jako 22letá vstupovala do noviciátu. Tady pracovala domově důchodců, později 20 let strávila jako ošetřovatelka seniorů v ústavu v Určicích u Prostějova. Dál se se setkávala s disidenty Zvěřinou, Vackovou a Mádrem. Zemřela v dubnu 2012.

Spustit audio
autor: Mikuláš Kroupa