Revoluce před soudem. Příběh architekta Martina Laštovičky a nejdelšího politického soudního sporu v České republice

22. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martin Laštovička během revoluce rozvážel letáky a jezdil do továren, aby lidem vysvětlil stanoviska stávkového výboru studentů Fakulty architektury VUT v Brně

Když se studenti Fakulty architektury Vysokého učení technického (VUT) v Brně v listopadu 1989 dozvěděli, že komunistická policie brutálně zbila demonstranty na pražské Národní třídě, vzbouřili se a začali stávkovat.

Děkan se je od protestů snažil odradit: podle pamětníků označil stávku za „protistátní akci“, vyhrožoval vyhazovem a varoval před nedozírnými následky. Podobně si počínal i předseda fakultní Základní organizace KSČ Jan Snášel. Komunisté z VUT se chovali tak, jak byli zvyklí, tentokrát však měli špatný odhad – jejich režim se během pár dní zhroutil.

Děkan Ivan Ruler promlouvá při promoci studentů Fakulty architektury VUT Brno, vpravo pamětník Martin Laštovička

Začátkem roku 1990 odhlasovali vysokoškoláci vyjádření nedůvěry několika pedagogům včetně Jana Snášela, a to „kvůli zneužívání jeho politického postavení a jeho demagogickému a kariéristickému vystupování“. Prohlášení tehdy signovali představitelé stávkového výboru Zdeněk Hirnšal, Jiří Slezák a Martin Laštovička (vzpomíná v těchto Příbězích 20. století) a vyvěsili je na nástěnku.

Nemohli tušit, že je to faktický začátek zřejmě nejdelšího soudního sporu o interpretaci komunistického režimu, jeho fungování a listopadového převratu. Zanedlouho byl totiž vyhlášen konkurz na místa pedagogů, v němž Jan Snášel neuspěl a z fakulty poté odešel. V roce 1991 nicméně podal na tři podepsané studenty žalobu pro urážku na cti. Případ, o němž rozhodovaly snad všechny soudní instance, se vlekl do roku 2014.

Velká šedá deka

Architekt Martin Laštovička se narodil v červnu 1965 v Jihlavě. Od dětství se v běžném životě potýkal s různými ideově-mocenskými požadavky komunistického aparátu: jako kluk chodil do kostela a ministroval a musel proto strpět ponižování v hodinách občanské nauky; v prvním ročníku střední průmyslové školy zase odmítl být členem Socialistického svazu mládeže, kam byli všichni studenti automaticky zapsáni, musel v sobě najít odvahu a jít to oznámit třídní učitelce.

Zleva Zdeněk Hirnšal, Martin Laštovička a Jiří Slezák

V listopadu 1989 byl v pátém ročníku Fakulty architektury VUT v Brně a přirozeně patřil ke studentům, kteří rozdmýchali protesty, žádali vyšetření pražského policejního zásahu a brzy i zrušení vedoucí úlohy KSČ a svobodné volby: „Dnes se to těžko vysvětluje, ale každodenní život v komunistickém režimu byl jako život pod šedivou těžkou dekou. Dodnes si pamatuju, jak úžasný jsem měl pocit, když ta deka začala padat a objevily se barvy, objevila se svoboda.“ 

Žaloba, kterou podal Jan Snášel, zpočátku nevyvolávala pozornost, vypadala spíš jako kuriozita. Někdejší předseda studentského stávkového výboru Martin Laštovička vzpomíná: „Nejdřív jsme to brali jako vtip, jako recesi. Byli jsme rádi, že se po čase vidíme a mysleli jsme si, že to za chvíli skončí. Postupně nám úsměvy z tváří mizely, protože se ukázalo, že to soud bere vážně.“

A před lety v jednom interview kauzu shrnul: „Do roku 1997 jsme třikrát vyhráli, předsedkyni městského soudu to bylo jasné, ona tu žalobu zamítala. Kraj to na odvolání vrátil a ona to znovu zamítla s tím, že šlo o vůli celé studentské akademické obce, kterou my jsme jen zastupovali. Takže nemáme právo se omlouvat Snášelovi za všechno studentstvo. On se znovu odvolával na kraj, kraj to znovu vracel, a pak si to po dalším odvolání krajský soud (v Brně) už vzal za své. To byl konec roku 1999. Tam bylo od počátku ze způsobu jednání soudu jasné, že soudkyně Antlová nás chce odsoudit.“

Omluva „stranickému idealistovi“

Někdejší studenti a dnešní architekti neustoupili, brali spor jako principiální, investovali do něj čas i peníze. Z hlediska veřejné reflexe byla věc komplikovaná i tím, že Jan Snášel i soudci se příliš nechtěli bavit s novináři.

Bývalý pedagog brněnského VUT Jan Snášel v roce 2013

V prosinci 2010 určil Městský soud v Brně, že se pánové Hirnšal, Laštovička a Slezák mají Janu Snášelovi omluvit, neboť – jak tlumočila mluvčí MS v Brně Gabriela Štočková – jejich výroky o Snášelovi byly dehonestující, přičemž trojici se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Nešlo o ojedinělou argumentaci. Krajský soudce Marek Cigánek odůvodňoval jeden z předchozích verdiktů tím, že Jan Snášel byl sice předsedou základní organizace KSČ, z toho se ale podle něj nedá obecně dovozovat, že vystupoval arogantně, demagogicky či kariéristicky.

Podrobné důkazy Snášelova kariérismu žádal i soudce Dušan Schinzel: I když se stal člověk funkcionářem KSČ, nemusel být dle něj kariérista, mohl se jím stát z idealismu. Tato argumentace odhalovala jádro věci – bylo z ní patrné, kam se od roku 1989 část české společnosti posunula, respektive jaká propast dělila dva základní přístupy k minulosti. Koncem roku 1989 měl skoro každý člověk vystupující proti vládě KSČ (šlo řádově o statisíce, spíš miliony lidí) za to, že ve straně se angažují převážně kariéristé, případně zbabělci. Výjimky, těch pár slušných nižších funkcionářů, kteří se třeba snažili krýt nějaké pracoviště před přílišným zájmem shora, se daly snadno poznat.

Václav Havel se 17. listopadu 2004 setkal s trojicí studentských aktivistů z listopadu 1989 (zleva) Martinem Laštovičkou, Zdeňkem Hirnšalem a Jiřím Slezákem

Jan Snášel nebyl řadový člen KSČ, ale šéf stranické organizace, která fakultu ovládala a rozhodovala prakticky o všem. Studium na fakultě zahájil roku 1972, v roce 1974 už předsedal fakultnímu výboru SSM, záhy vstoupil do KSČ a v roce 1989 se stal šéfem tamní stranické buňky, což v jednom z ojedinělých vyjádření pro média nevysvětloval žádným idealismem, nýbrž tím, že angažmá v KSČ představovalo jediný a přirozený způsob, jak postupovat v životě dopředu.

V čase převratu a ústavně zakotvené vedoucí úlohy KSČ se tohle všechno nemuselo nikomu moc vysvětlovat, demonstranti na náměstích, dělníci z fabrik, studenti atd. věděli, že už nechtějí pokračování systému, reprezentovaného podobnými typy funkcionářů, kteří získali rozhodovací pracomoce díky „rudé knížce“. Během dvaceti let se vzpomínky přefiltrovaly, najednou se předlistopadové časy podle mnoha lidí neměly až tak kriticky hodnotit, na „husákovské“ období se nemělo pohlížet tzv. černobíle, mělo přece i své dobré stránky. Jak říká Martin Laštovička: „Soudci to najednou převraceli, z nás dělali viníky, z viníků oběti.“

Co Jan Snášel na fakultě zastupoval, vystihl (14. února 2011) v týdeníku Respekt děkan Fakulty architektury VUT v Brně Josef Chybík: „Působení KSČ, která v roce 1948 pronikla na akademickou půdu, mělo děsivé důsledky. V únoru 1948 museli školu opustit její prvorepublikoví děkani profesoři B. Babánek a A. Liebscher a s nimi v masových čistkách mnozí studenti a zaměstnanci. V roce 1959 represe pokračovaly vyhozením profesorů B. Fuchse, B. Rozehnala a M. Kopřivy, včetně jejich asistentů. Útlak přišel i v tzv. procesu normalizace.“

Martin Laštovička na fotografii v roce 2019

A poté, co vyjmenoval pár lidí, kteří se ve sporu se Snášelem postavili za bývalé studenty, položil poměrně důležitou otázku: „Byla podpora dostatečná? Nemohlo se udělat více? Při soudních stáních se očekávala širší podpora osobností, poslanců a politiků. Chybělo svědomí národa – disidenti. Neobjevovali se ani studentští vůdci. Absentovala pomoc inteligence. Až po zatím posledním stání se vzedmula vlna protestů brněnských intelektuálů, která vyústila v petici.“

Případ v posledních letech získal větší veřejnou pozornost. Opakovaně jej řešil Ústavní soud, někdejší studenti brněnské architektury se také obrátili na Evropský soud pro lidská práva, který jim přiznal odškodnění. Teprve v roce 2014 definitivně rozhodl Ústavní soud – a soudkyně Ivana Janů konstatovala: „Zprávu, že se (studenti architektury v době převratu – pozn. a.d.) nedopustili ničeho špatného nebo nezákonného, ale naopak, že jejich jednání bylo hodno respektu, protože riskovali pro dobrou věc v době, kdy výsledek nebyl nijak zaručen, mohla justice našeho státu vyslat mnohem dříve.“ Jinými slovy: čtvrt století trvalo, než české soudy dokázaly uznat, že funkcionář strany, která vytvářela totalitní stát a totalitní systém, si v roce 1989 zasloužil projev nedůvěry. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

autor: Adam Drda
Spustit audio