Mohli jsme být dědicové Rakouska-Uherska, kdybychom Československo stavěli na demokratických principech, myslí si Bělohradský

Václav Bělohradský
Václav Bělohradský
0:00
/
0:00

Den vzniku samostatného československého státu řada (nejen) politiků považuje za náš největší svátek. Doopravdy ale vzpomínáme na stát, který už neexistuje a který nevydržel ani těch připomínaných 101 let?

Filozof Václav Bělohradský v diskusi u kulatého stolu Českého rozhlasu Plus předestírá, že je stoupencem Rakouska-Uherska. „Byl to stát postavený na sloupech, které odumřely. Na byrokracii, církvi, armádě, šlechtě apod. Takové byly jeho opory… a stoupenci právního státu. Zato nepřátelé demokracie,“ tvrdí.

Novému Československu se tak po rozpadu habsburské monarchie a po 1. světové válce otevírala cesta. „Mohli jsme být dědicové nadnárodního Rakouska-Uherska postaveného už na demokratických principech, řekněme sociálnědemokratických. Idea nového federalizovaného státu postavená na nových základech se, jak dobře víme, realizovat nepodařila. To taky Československý stát odsoudilo k smrti.“

První československý prezident T. G. Masaryk dobře věděl, že k úspěchu takového nástupce Rakouska-Uherska potřebuje i federalizovanou střední Evropu, ani to se nepodařilo.

První republika?

„Mimochodem, ona nějak moc demokratická nebyla ani ta naše první republika. Vládla tzv. Pětka, která vše dohadovala v zákulisí, v parlamentu se pak o žádné důležité věci už nijak nediskutovalo. Byl to spíš liberální stát, který sice nikoho kvůli kritice nezavíral do vězení, ale ve své struktuře to parlamentní demokracie nebyla. A taky nám to tady vlastně zůstalo dodnes – vzpomeňte na opoziční smlouvu nebo vládu Národní fronty,“ dodává Bělohradský.     

Otec republiky, jak se dnes občas říká TGM, tvrdil, že státy se udržují ideály, se kterými se zrodily. „Já bych z části Masarykovské myšlence přitakal,“ říká politolog Milan Znoj.

„Státy vznikají z historické události jakou byla 1. světová válka, kdy se Rakousko-Uhersko rozpadlo, protože válku prohrálo. V jednotlivých částech monarchie vznikala národní emancipační hnutí a česká společnost už za sebou měla delší tradici politického emancipačního zápasu… V případě vzniku Československa bylo nesmírně důležité, s jakými politickými představami národ o emancipaci usiloval… Naše republika tak vznikla jako pokračování tohoto emancipačního procesu… Slovákům jsme slibovali něco jako Švýcarsko, a to jsme nesplnili… Ideály se udržují i něčím jiným, třeba nějakou silou a armádou. Tu jsme sice měli, ale taky jsme potřebovali spojence, a ti zradili.“

Československo zaniklo v dramatickém zápase, na vzestupu nacionalismu a pokusech o revize Versailleského systému. Ze strany Německa, Itálie a dalších.

Milan Znoj

Až příliš mnoho národností

Proti tomuto názoru se ale další politolog Pavel Barša bouří. „První republika se líčí jako nějaký idealistický, humanistický a pozitivní projekt, který z nějakého důvodu skončil, protože jsme měli špatné spojence a sousedy apod. Nikdo už ale neřekne, že prvorepublikové Československo bylo mnohonárodní stát, dokonce víc než čtyř národností,“ říká Barša.

Stát přitom vznikl právě na myšlence etnického národa. „Národní sebeurčení etnického československého národa. To byl základní kámen úrazu, pluralita etno-kulturní… se ukázala jako nesplnitelná. Stát definovaný etnicky sice pak jiným etno-národním skupinám uzná občanská práva, ale neuzná už právo na národní sebeurčení,“ myslí si.

Které z ideálů zakladatelů Československa vydržely až do dnešní doby? Které ne? A co pro nás znamenají? Ptal se Jan Vávra.  

Spustit audio

Související