Češi řešili německou otázku, ale Slováky ne, říká o první republice historik Stehlík

Tomáš Garrigue Masaryk se po 4 letech exilu vrací do vlasti (Wilsonovo nádraží v Praze 21. prosince 1918)

Před 101 lety vznikl československý stát. Zatímco Praha slaví, sousední Slovensko se bez oslav obejde. Máme dostatečný důvod připomínat si výročí vzniku Československa? Nešlo o umělý projekt s malou šancí na přežití?

„Vyjádření české státnosti je silným vnitřním impulsem, který je přirozený... Po válce někdo nabídl projekt, který se zdál být stabilní v rámci českého národa... Jedinou umělost v sobě nesly hranice,“ vysvětluje v pořadu Pro a proti historik Michal Stehlík.

Ten připomněl v číslech realitu té doby. „Když máte 6,5 milionů Čechů, 3 miliony Němců, 2 miliony Slováků, tři čtvrtě milionu Maďarů a tak dále, tak vytváříte malé Rakousko-Uhersko... Ale když sečtete Čechy a Slováky a pak nějaké menšiny, tak to rázem vypadá jinak.“

Pro nás je identita samostatného českého státu po roce 1993 bezprostředně spjata s identitou Československa... Ale Slovensko se na tuto éru dívá jako na stát, ve kterém žili s Čechy a s dalšími, že to není jejich se vším všudy... Češi dlouhodobě řešili německý problém, ale naopak neřešili vůbec Slováky. Pak se výrazná část české politiky diví slovenským reakcím: jak to, že chtějí něco jiného, když jsou součástí vládnoucího celku.
Michal Stehlík

První republika prý dokázala, že tradice parlamentní demokracie i soutěže politických stran je nám vlastní. „Masaryk ale mluví o československém charakteru a když se podíváte do Uher, tak Slováci mají v roce 1918 jediného poslance v uherském sněmu, takže politika tam nebyla tak rozvinuta.“

„Sociální stránka se mnohdy propojila s národnostní... A když se cítíte být frustrováni ve státě, ve kterém jste nechtěli být... a zároveň přichází sociální krize, kterou stát nedokáže řešit okamžitě..., tak se to propojí. Přidejte k tomu Hitlerovo Německo... a způsobí to obrovský problém,“ upozorňuje Michal Stehlík.

První republika nepřežila spíš kvůli hospodářské krizi 30. let 20. století

„Československou republiku vnímám jako projekt české moderní, emancipující se společnosti, která usilovala o samostatný stát, tedy jde o přirozené vyjádření touhy po vlastním samostatném státě,“ říká historik Michal Pehr.

Otázka hranic nového státu Čechů a Slováku byla kombinací několika prvků. „Hranice byly převzaty z modelu hranic zemí Koruny české, horší to bylo případě slovenských hranic, kde byly největší spory o jižní hranici Slovenska... Ta byla vedena podél Dunaje... a tak uměle vytvořena.“

Máme co slavit. Československo bylo vyjádření české snahy a touhy po vlastním státě... Česká společnost se jako jediná identifikovala s Československem a byl to náš stát... Ale vlivem hospodářské krize a sociálních problémů dochází k obrovské radikalizaci společnosti. A troufnu si říct, že to, že Československo nepřežilo těch 20 let své existence, nebylo národnostními problémy, ale bylo to vyjádřením hospodářské a sociální krize 30. let.
Michal Pehr

Slovenská politická reprezentace v roce 1918 prý jednoznačně chtěla být součástí budovaného československého státu. „Ale během 20 let se slovenská společnost výrazně emancipovala a vybudovala si moderní generaci, která měla jiné představy o tom, jak by měla vypadat jejich státní existence.“

„Také zkušenost Mnichova a německé okupace vedla k přesvědčení v rámci české politiky, že je třeba proměnit stát národnostní ve stát národní.. Snaha těsně poválečného vývoje byla velmi jednoznačná: ideál jednoho národa,“ shrnuje Michal Pehr.

Související