Mise lorda Runcimana a národní postoje české šlechty

1. září 2018
Walter Runciman, první vikomt z Doxfordu

V pozdním létě roku 1938 se rozhodovalo o osudu Československa. Sudetoněmecká menšina žádala odtržení od Československa a nejprve skrytě a později otevřeně žádala připojení k nacistické Třetí říši.

Hitler hrozil válkou, pokud Československo těmto požadavkům nevyhoví. Británie a Francie se chtěly za každou cenu vyhnout válce. Z Londýna proto do Československa dorazil zvláštní vyslanec – Walter Runciman, první vikomt z Doxfordu, zkráceně lord Runciman.

Zdenko Radlsav Kinský

Na žďárském zámku je teď v turistické sezoně živo. Většina návštěvníků, domácích i zahraničních, obvykle spojí návštěvu nedalekého Poutního kostela svatého Jana Nepomuckého zapsaného na seznam památek světového dědictví UNESCO s prohlídkou moderního Muzea nové generace.

To získalo získalo několik ocenění a určitě stojí za návštěvu. Velmi originálním způsobem pojatá multimediální expozice přibližuje starší dějiny a život někdejšího cisterciáckého kláštera a samozřejmě také dílo architekta Jana Blažeje Santiniho.

Jen málokdo ale ví, že se právě tady jednoho horkého letního víkendu roku 1938 rozhodovalo bez nadsázky o osudu Československa a vlastně celé Evropy. Předci dnešních majitelů sem totiž pozvali muže, který měl v té době moc ovlivnit rozhodování britské vlády.

Postoj české šlechty

Lord Runciman se právě tady sešel se zástupci několika starobylých českých rodů, kteří se ho snažili přesvědčit, že jsou nároky a stížnosti sudetských Němců neoprávněné nebo přinejmenším silně nadsazené.

Kouzelný zámek, Žďár nad Sázavou

Docent Vít Smetana z Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky popisuje, s kým měli tu čest: „Lord Runciman byl liberální politik, člen vlády takzvané národní koalice vzniklé pro řešení dopadů velké hospodářské krize. V letech 1930 až 1937 byl ministrem obchodu. Do vlády Nevilla Chamberlaina sestavené v roce 1937 se už nedostal, nabídli mu jen méně významný post, který odmítl. Ale právě proto, že stál nějakou dobu stranou nejvyšší politiky, byl vhodným kandidátem na takovou diplomatickou misi.“

Jenže už od jejího začátku bylo zřejmé, že lord Runciman považuje za svůj hlavní úkol vyslechnout argumenty sudetských Němců a posoudit, nakolik jsou oprávněné. Hned několik víkendů strávil na sídlech sudetoněmecké šlechty.

Constantin Kinský (vpravo) s Vítem Pohankou po natáčení

To se vůbec nelíbilo některým českým rodům. Československá republika jim sice zákonem zakazovala používat starobylé šlechtické tituly, jejich sepětí s českým prostředím a národem bylo ale velmi silné.

A mezi takové šlechtické vlastence patřil Zdenko Radslav Kinský. Pozval proto lorda Runcimana do Žďáru, kde mohl slyšet argumenty české strany. Vnuk Zdenka, Constantin Kinský, dnes hospodaří na zámku, který dostala rodina zpátky v restituci po návratu z exilu.

Dědečka, který strávil konec života v Římě, stihl Constantin Kinský poznat jako mladý jinoch: „Dobře si ho pamatuju, protože to byla výjimečná osoba. Dokonce si vzpomínám na poslední den jeho života. Právě jsem byl v Římě, kde po odchodu do exilu dědeček žil. Byl tak trochu extravagantní. Hrál tenis až do 75 let a skákal přes síť ještě doslova týden před smrtí. Byl prostě osobnost.“

„Tenkrát v létě roku 1938 byli moji prarodiče opravdu ve středu dění a tímhle zámkem ve Žďáře opravdu prošly dějiny. Prezident Beneš poprosil dědečka, aby zorganizoval s lordem Runcimanem schůzku, aby měl možnost slyšet pročesky smýšlející aristokratické rody a nebyl vystavený jen německé propagandě. Aby pochopil, že ústupky jsou nutné na obou stranách a ne jenom té československé.“
Constantin Kinský

Ale bez ohledu na úsilí Kinských a dalších vlasteneckých rodů, lorda Runcimana se nepodařilo přesvědčit o potřebě další existence neokleštěného Československa v hranicích stanovených po 1. světové válce. Za několik týdnů byla podepsaná Mnichovská dohoda a ta znamenala konec společného státu Čechů a Slováků.

Kinští později trpěli kvůli svému vlastenectví nejenom za nacistické okupace v letech 1939 až 1945. Za zrádné cizáky je pak lživě označili také komunisté a zkonfiskovali jejich majetek. Když neodešli do exilu, živořili v ústraní a byli považováni za politické nepřátele státu právě proto, že byli do poslední chvíle upřímně oddaní demokratickému Československu.

Jejich pokus zapůsobit na britského vyslance lorda Runcimana sice neuspěl, ale podle historika Víta Smetany si rozhodně zaslouží uznání: „Rozhodně to není něco, co by bylo jen plácnutím do vody. Bylo to autentické vyjádření jejich národního postoje a je dobré, že na to poukazujeme. Po celých 40 let vlády komunistů se vytvářel obraz české šlechty, která je zrádná a cizácká. A to samozřejmě nikdy nebyla a není pravda.“

Constantin Kinský převzal rodinný Zámek ve Žďáře nad Sázavou po smrti svého otce Radslava před deseti lety. Spolu s manželkou Marií dělí svůj čas mezi Prahu a Žďár. V roce 2016 dostali Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina za kulturní, vzdělávací a rozvojové projekty s výrazným mezinárodním přesahem. I když se oba narodili v exilu ve Francii a strávili tam velkou část života, nikdo je nepovažuje za cizince.