Miloš Rejchrt: Valpuržina vatra míru

Kromě názvu a jedné písně o partyzánech se tam ale žádný další ideologický prvek neobjevil. Prostě pálily se čarodějnice, jak to v předvečer 1.máje bývá.

Zlidovělé pohanské zvyky mají ohromnou setrvačnost. Vykořenit je nelze, přejmenování také moc nepomáhá.

V roce 870 byla kanonizována anglická misionářka mezi Germány, jménem Valpurga, Mezi uznané zázraky této světice patřilo uklidnění vzteklého psa; proto lze od Valpurgy očekávat pomoc při krocení všelijakých záchvatů a utržeností z řetězu. Její svátek byl stanoven na 1. máj, původní keltský svátek jara „Beltine“.

Svátek ctihodné abatyše benediktinského kláštera se ale neujal. Germáni ve vzácné shodě se Slovany v předvečer 1.máje nadále zapalovali hranice na počest slunečních božstev a divočili kolem vztyčené ozdobené břízy, totemu plodnosti a probuzeného života. S Valpurgou se lid vypořádal po svém: jejím jménem začal označovat ženy čarodějky, které, jak známo, právě v noci na 1.máje pořádají slet. Církev, aby zabránila dalším zmatkům, raději přesunula svátek abytyše Valpurgy na chladný leden a 1. květen obsadila apoštoly Filipem a Jakubem.

Jejich svátek a tím i pojmenování „filipojakubská noc“ ale také dlouho nevydržely, neboť v roce 1955 se papež Pius XII. rozhodl neponechat 1.máj ateistickým socialistům a zasvětil jej Josefu-dělníkovi, pěstounu Páně. Filip s Jakubem byli odsunutí o dva dny později.

Svátek Josefa dělníka, patrona všech pracujících ale nezakořenil a málokdo o něm vůbec ví. To je škoda, neboť svátek práce si lidé za minulého režimu nechali znechutit, a teď už nám zbývá na prvního máje jen prastarý venkovský folklór. Má své kouzlo a obdivuhodně tuhý kořínek, matkou pokroku ale není.