Od chvíle, kdy se zastavila doprava na železniční trati z Bamaka do Dakaru, dochází na západě afrického státu Mali k ekonomickému útlumu. Pro mladé lidi, kteří přišli o jakoukoliv možnost výdělku, je to signál, že je čas vydat se na cestu do Evropy, uvádí v reportáži z místa francouzský list Le Monde.
Jedinou asfaltovanou cestu, která spojuje hlavní město Bamako a Kayes, metropoli stejnojmenné provincie na západě Mali, už ani za silnici považovat nejde. Dosvědčují to vraky aut, které ji lemují. Od chvíle, kdy byla zrušena železniční doprava, však spojnice představuje jedinou možnost, jak se do oblasti se dvěma miliony obyvatel u hranic se Senegalem dostat.
První vlak tam přijel v roce 1924 společně s francouzskými kolonisty. Podstatná část místní ekonomiky byla na železnici závislá. Ale od roku 2005 začaly osobní vlaky jezdit nepravidelně a pak se zastavily úplně. Důvody? Nerentabilita osobní dopravy, nedostatek investic a špatná správa železnice.
V roce 2003 byla maliská vláda donucena trať privatizovat a svěřila ji soukromé firmě Transrail. Tato francouzsko-kanadská společnost se zavázala, že vedle nákladní dopravy zachová i osobní spoje, ale slib nedodržela. Stejně to dopadlo s polostátní strukturou, která trať převzala v roce 2015. Místní obyvatelstvo v důsledku toho zchudlo a přestalo státu věřit.
Třináct let poté, co se země ze skupiny G7 a Rusko dohodly na odpuštění dluhů nejchudším africkým státům, ohrožuje černý kontinent další finanční krize. „Může za to špatné vedení tamních vlád, nepříliš dobré hospodaření s nerostnými surovinami, ale také lačnost západních investorů po ziscích,“ vysvětluje švýcarský list Neue Zürcher Zeitung.
Obyvatelům Mahiny, městečku s třiadvaceti tisíci obyvatel dvě hodiny cesty od Kayes, začíná docházet trpělivost. Místní nádraží bylo hlavním místem života a obchodu. Dnes už je to pouhá vzpomínka. Koleje, které míří na západ do Bamaka a na východ do Dakaru, jsou zarostlé trávou a z nádražní budovy je skladiště vozíků. Potlouká se tu pár bývalých železničářů, kteří stále doufají, že vlaky zase začnou jezdit.
„Celé dny civíme na koleje, takhle to dál nejde,“ komentuje situaci místní třicetiletý obchodník Boubacar Sissoko, který provozoval obchod v nádražní hale. Už deset dní nepřišel jediný zákazník. Vzpomíná, že dokud vlak jezdil, všechno fungovalo a snadno si vydělal na živobytí. To, co neprodal ve svém obchodě, nabízel přímo ve vlacích. Za jednu cestu si vydělal až 80 eur.
Dnes se Sissoko připravuje na přeplutí Středozemního moře. Už to zkoušel minulý rok. Ale když ho převaděči, kterým zaplatil 200 eur, posadili do terénního auta a se zavázanýma očima ho převezli přes hranici, předali ho rovnou libyjské policii. Odseděl si pět dní, ale namáhavá a nebezpečná cesta mu nevzala odvahu.
Vláda si přitom důležitost železniční dopravy pro ekonomický rozvoj oblasti uvědomuje, všímá si Le Monde. V létě uprostřed předvolební kampaně navštívil prezident Ibrahim Boubacar Keïta město Kayes a oznámil plán na rozhýbání osobní dopravy. O pár týdnů později ministerstvo dopravy prohlásilo, že koupilo v Jihoafrické republice tři lokomotivy za 3 miliony eur. Od té doby však vláda mlčí.
Na v pořadí sedmém summitu o čínsko-africké spolupráci, který proběhl minulý týden v Pekingu, přislíbil čínský prezident Si Ťin-pching nejvyšším představitelům afrických zemí, že Čína navýší rozvojovou pomoc Africe o 60 miliard dolarů, uvádí na svých stránkách agentura Reuters.
„Všechno je to lež. Prezident nám lhal, stát nás nechal na holičkách. A není to poprvé,“ rozčiluje se čtyřicetiletá obchodnice Makoro Coulibalyová, účastnice nepokojů, které v Mahině vypukly v březnu 2017.
Sdružení Zachraňme železnici se tehdy, s cílem dosáhnout obnovení osobní dopravy, rozhodlo zatlačit na úřady a blokovat nákladní vlaky. „Zkrátka opravili a natřeli staré lokomotivy,“ stěžuje si starosta Mahiny Adama Sissoko.
Situace je prý katastrofální. Od chvíle, kdy přestaly jezdit vlaky, prudce stouply ceny potravin, protože dovážet je po silnici je mnohem dražší. Zkrachovaly tisíce obchodníků, kteří se následně ocitli na pokraji bídy. Od vlády, jež opakovaně zklamala, už nikdo nic nečeká. A zrušení železnice podle starosty spustilo vlnu odjezdů do Evropy.
Často se opakuje, že Afrika v oblasti vědeckého výzkumu silně zaostává za zbytkem světa. Co je ale příčinou jejích obtíží? Tomu se věnuje článek na serveru Conversation, který se zaměřuje na akademickou a výzkumnou sféru.
Děti Makory Coulibalyové se chystají na své „dobrodružství“, jak místní obyvatelé říkají putování na starý kontinent. V oblasti připadá na každou rodinu jeden takový běženec. Migrace je tu tradiční záležitostí, ale podle tvrzení místních se po zastavení železniční dopravy počet odjezdů ještě výrazně zvýšil.
Coulibalyová přišla o polovinu příjmů. Tři její potomci odešli pracovat do zlatých dolů. Je to jediná možnost, jak si rychle vydělat dost peněz a zaplatit za přeplutí Středozemního moře. „Nebylo to moje přání, bála jsem se, že zemřou. Ale je to tak: mladí lidé raději zemřou tam, než by tady živořili,“ svěřuje se žena v reportáži deníku Le Monde.
