Na v pořadí sedmém summitu o čínsko-africké spolupráci, který proběhl minulý týden v Pekingu, přislíbil čínský prezident Si Ťin-pching nejvyšším představitelům afrických zemí, že Čína navýší rozvojovou pomoc Africe o 60 miliard dolarů, uvádí na svých stránkách agentura Reuters.
Čína přitom podle něj odmítá, že by provozovala diplomacii dluhových pastí, za což bývá kritizována Západem i některými africkými zeměmi. Ze strany Číny se přitom nejedná o první nabídku finanční pomoci podobného typu. Stejnou částku přislíbila již na předchozím summitu, který proběhl před třemi lety v Jihoafrické republice, uvádí agentura Reuters.
Čína v současnosti mění své zdroje energie ve snaze zvrátit desítky let trvající znečišťování životního prostředí. Jenže příklon k obnovitelným zdrojům má jeden háček: Co bude s pracovními místy a odvětvími, které v novém systému nemají budoucnost?
Čínský prezident během zahajovacího projevu summitu uvedl, že 15 miliard dolarů z přislíbené sumy by mělo jít na rozvojové projekty a bezúročné půjčky, 20 miliard na otevřené úvěry, 10 miliard do zvláštního čínsko-afrického rozvojového fondu a 5 miliard na podporu importu z Afriky do Číny.
Dalších 10 miliard by měly čínské společnosti s vládní podporou proinvestovat na africkém kontinentu. Si Ťin-pching také přislíbil, že Čína odpustí nejchudším africkým zemím část dluhů a varoval, že je třeba vyvarovat se promrhaných projektů.
Nad obecnějšími okolnostmi vyplývajícími z čínsko-afrického summitu se na stránkách francouzského deníku Le Monde zamýšlí kamerunský esejista Yann Get v komentáři nazvaném „Afrika musí získat prostředky na to, aby mohla říct Číně ne“.
Mezi dvěma největšími Keňskými městy začala fungovat nová železnice. Cesta mezi Nairobi a pobřežní Mombasou nyní potrvá jen čtyři a půl hodiny, což je třikrát méně než dřív.
Na úvod připomíná oficiální návštěvu malajského premiéra Mahathira Mohamada v Číně, která proběhla krátce před summitem a v Africe měla velký ohlas. Malajský lídr, který prosazuje oddlužení své země, jasně odmítl řadu projektů, které se v jeho zemi snaží Čína prosadit.
„Důležité je nepůjčovat si příliš mnoho peněz, které nebudeme schopni vrátit. Řadu čínských projektů v Malajsii zkrátka nepotřebujeme. Nechceme, aby se u nás zopakovala kolonizace, jen v jiné podobě,“ cituje autor malajského premiéra. Ten oznámil zrušení stavby železnice a dvou ropovodů v celkové hodnotě 22 miliard dolarů, které měla financovat Čína.
Právě otázka přílišného zadlužení afrických zemí vůči Číně je podle Yanna Geta nejčastější výhradou, která provázela čínsko-africký summit. To je však podle něj do určité míry zavádějící: takové země jako Burundi nebo Středoafrická republika nemají se zadlužení vůči Číně vážnější problémy. Jiné, jako Kamerun nebo Etiopie sice zadlužené jsou, ale mezi jejich věřiteli Čína nefiguruje na prvním místě.
Plány Pekingu na vybudování Nové hedvábné stezky mnohde probouzejí špatné vzpomínky na doby čínského imperialismu. Platí to pro státy Ruskem počínaje a zeměmi Středního východu konče, uvádějí analytici Robert Daly a Matthew Rojansky v komentáři na stránkách časopisu Foreign Policy.
Jako větší problém než dluhy vůči Číně proto kamerunský komentátor vidí celkové zadlužení afrických zemí. Především však varuje, že otázka zadluženosti odvádí pozornost od daleko vážnějšího problému, kterým je politická dimenze čínsko-afrických vztahů.
V květnu letošního roku oznámila Burkina Faso přerušení diplomatických vztahů s Tchaj-wanem. O dva dny později ministr zahraničí této africké země navázal oficiální vztahy s novým spojencem, Čínou. Nebylo přitom nejmenších pochyb o tom, co tento obrat o 180 stupňů způsobilo.
Burkina Faso chce totiž podle místního ministra zahraničích věcí Alphy Barryho plně využít nabídky Číny, která chce v zemi podpořit řadu ekonomických a sociálních rozvojových projektů. Při té příležitosti také neopomněl vyzvat Svahilsko, aby vstoupilo do rodiny přátel Číny.
Čínské stejně jako západní peníze jsou podle Yanna Geta především politickým nástrojem. Zároveň však uznává, že Čína má především mezi vzdělanými Afričany poměrně dobrou pověst.
„Velmocenská politika se nemění. To pouze hráči, kteří vstupují do geopolitických her,“ píše v červencovém čísle magazínu Foreign Affairs prominentní americký historik a znalec Ruska Stephen Kotkin. Ačkoli si podle něj každý hegemon myslí, že právě on je tím posledním a po něm už nikdo nenastoupí, velmoci přicházejí a odcházejí.
Od té doby, co před deseti lety Komunistická strana Číny začala budovat svou soft power, investovala do vylepšení své pověsti ve světě více než 10 miliard dolarů. Od roku 2004 vybudovala ve 140 zemích 500 Konfuciových institutů, které si kladou za cíl představit Čínu světu jako přátelskou, zodpovědnou a politicky téměř neutrální mocnost.
Poté, co malajsijský premiér vystoupil se svou kritikou, spustila oficiální Čínská média skutečné mediální orgie. Oficiální čínská tiková agentura vydala prohlášení, podle kterého „má sice iniciativa ‚nové hedvábné stezky‘ kořeny v Číně, ale patří celému světu a spojuje naděje všech zúčastněných zemí a jejich občanů“.
Podobně v reakci na kritiku čínské akce v Africe zahrnul Si Ťin-pching účastníky čínsko-afrického summitu dvojnásobnou pozorností a sympatiemi a vyzval „mezinárodní společenství, aby respektovalo suverenitu Afriky, aby bralo vážně africké nabídky a respektovalo její závazky“.
Podle Yanna Geta Čína africkým vůdcům v mnohém vyhovuje. Nepřichází s koloniální pasivitou, ba naopak – dokáže podpořit i africká osvobozenecká hnutí. A neobtěžuje horlivým moralizováním a universalistickými výhradami jako jejich západní partneři. Africké země fascinuje také čínský ekonomický úspěch. A to tím spíše, že je založený na autoritativním modelu vládnutí, který většinou odpovídá představám místních vládců.
Přitom by ale měli být na pozoru. Čína v Africe sleduje jasně dané politické, diplomatické a ekonomické cíle. Je to normální a nemělo by to překážet oboustranně výhodným vztahům s významným hráčem světové ekonomiky.
Nyní je však ještě třeba, aby si své zájmy definovala také africká strana. Aby dokázala podobně jako malajsijský premiér říct „ne“ ve chvíli, kdy to uzná za vhodné, uzavírá svůj komentář pro francouzský deník Le Monde kamerunský esejista Yann Get.
