Michal Komárek: Až tato krize odezní, pojďme hledat smysl učení

Učitelé se většinou shodují, že strávit celé vyučování s rouškou na obličeji je těžko zvládnutelné jak pro ně, tak pro žáky. Zároveň ale považují téměř jakoukoli improvizaci za lepší ve srovnání s opětovným zavřením škol.

Čtěte také

Petr Šabata: Koronavirus se projevil jako výborný reformátor vzdělávání

V tom je podporují politici, kteří nijak neskrývají, že v jejich očích jsou školy nyní především institucí na hlídání dětí, aby rodiče mohli chodit do práce a ekonomika se nezhroutila.

A do toho zaznívají hlasy vizionářů, jak jsme neuvěřitelně rychle zmodernizovali a zdigitalizovali naše školství, jak za pochodu zvládáme distanční výuku a blížíme se budoucnosti tempem násobně rychlejším než za běžných okolností. Krize je příležitost! Rakousko-uherské školství se konečně začíná hroutit!

Vypovídá ten zmatek a rozruch něco podstatného o našem školství? Nebo to jsou jen vlastně docela normální průvodní jevy hluboké krize, na kterou nebyl nikdo připravený?

Přemýšlet o tom, co má smysl

Čtěte také

Michal Komárek: Možnost se vzdělávat v bezpečí a ve vzájemné úctě je vlastně zázrak

Je to v mnoha ohledech silná výpověď, lehce připomínající antické drama. Učitelé i žáci sotva mluví a doslova lapají po dechu. A za zády jim stojí sbor nadšených expertů, kteří je chválí, že konečně prozřeli a snaží se děti nezahlcovat zbytečnostmi. A kdesi v dáli se rýsuje postava ministra školství, který po půl roce opět předal řízení škol hygienikům a nenabídl ředitelům žádné jasné informace a instrukce. Bůh bez stroje.

„Uvědomil jsem si, že bez kontaktu face to face s dětmi je to prostě nanic. Že kdyby to trvalo déle, tak to položím. I když znám všechny Meety, Kahooty, Discordy, Teamsy, Mentimetery a podobně. Že mi to nedává tu radost. A tím, že mi to nedává tu radost, nedokážu učit tak, abych byl sám se sebou spokojený,“ napsal po jarní fázi učení na dálku mladý učitel Daniel Pražák.

Čtěte také

Michal Komárek: Škola zůstala místem, kde se vykonávají povinné rituály

Pražák je zejména mezi mladými učiteli vlivná postava, trochu rebel, kritik pedagogických fakult, modernista a technooptimista. Ale o to nejde. Zdaleka není totiž sám s pocitem, že výuka na dálku nemá dlouhodobě smysl.

Ukazuje se důležitá věc: Není tak podstatné, nakolik učitel ovládá moderní technologie a vzhlíží k nim, ani to, k jaké generaci patří. Krize zřejmě přeskupila linie napětí mezi generacemi a mezi „modernisty“ a „konzervativci“ v českých sborovnách a kabinetech. A nutí učitele ve větší míře společně přemýšlet o tom, co má smysl.

Třeba se jim povede ten smysl opravdu hledat. A až tato krize odezní, střetnou se o něj s nadšenými sboristy a porouchanými bohy.

Autor je šéfredaktor internetového časopisu Česká škola